| Trasa | Fotogalerie | Zprávy | Deníky |
Rusko 2005 – Zprávy z cesty (Hanka) |  |
| Informace | Zajímavosti | Návštěvní kniha | Kontakt |
| Hančiny zprávy | Tomášovy zprávy |
| Zpráva č. 1 | Zpráva č. 1 |
| Zpráva č. 2 | Zpráva č. 2 |
| Zpráva č. 3 | Zpráva č. 3 |
| Zpráva č. 4 | Zpráva č. 4 |
| Zpráva č. 5 | Zpráva č. 5 |
| Zpráva č. 6 | Zpráva č. 6 |
Pata zprava, 9.9. 2005, 10:39
Dobry den,
opet z Ruska, tentokrat - a to budete asi prekvapeni - ze Stalingradu, resp. soucasneho Volgogradu. Zamirili jsme na jih za teplem...
Pokud me pamet neklame, psala jsem Vam naposled minuly tyden z Tobolska. Odsud jsme se prepravili do Jekaterinburgu. Tohle slovo ve me vzdycky evokovalo podobne pocity jako treba Petrodvorec, Petrohrad - klasicistni domy, prijemne mesto s evropskym duchem. Hmmm, tak to byvavalo. Dnesni Jekaterinburg je veskrze prumyslove mesto. V jeho centru se sice jeste par starych domu krci, ale jsou naprosto zastineny socialistickou stalinistickou zastavbou plnou komunistickych symbolu. A na volne plose se stavi "po novu", tj. moderne, zelezobetonove, sklenene a co nejvyse. Mesto tedy odpovida spise svemu predchozimu jmenu - Sverdlovsk, o ktere prislo v roce 1991. Nicmene se s tim jmenem je to pekne zmatene, napriklad ruske drahy nevzaly tuto zmenu dosud na vedomi, takze vlakem se do Jekaterinburgu proste nedostanete... Nejvetsi atrakci mesta je chram Spaseni na krvi, postaveny pred dvema lety na miste, kde do 70 let staval dum, v jehoz sklepeni byla zavrazdena carska rodina. Pekny masakr, tela se nasla az v roce 1991, v ukrytu za mestem, rozstrilena, rozbodana bodaky a posmrtne polita kyselinou . Az analyza DNA prokazala, ze se jedna opravdu o Nikolaje II. a jeho deti. Dnes je tohle misto neustale oblezeno svatebcany, v Rusku stale cti onen zvyk polozit pri svatebnim dnu kytici na nejake verejne misto. Za pulhodinku nasi navstevy jsme napocitali asi 5 svatebnich pruvodu. Na jejich prichod uz jsou pripraveni sikovni obchodnici v okoli - muzete si tu koupit sampanske nebo pronajmout si na foceni hrdlicku... Jinak na mne ale Jekaterinburg moc velky dojem neudelal.
Opustili jsme jej tedy a zamirili asi 400 km na sever, do mesta Karpinsk, do hor. Uz ve meste se nam ale zkazilo pocasi, v Jekaterinburgu bylo asi 12 C, a kdyz jsme o pulnoci vystupovali z busu v Karpinsku, tak uz nekolik hodin nepretrzite lilo. Podarilo se nam ubytovat v jedinem hotelu ve meste. Slecna v recepci rikala, ze tady, kdyz zacne prset, tak prsi dlouho. Druhy den, kdy bylo opet zatazeno, jsme zvazili svou situaci a usoudili, ze za takoveho pocasi nema cenu chodit do hor a koupili si listek zase do civilizace. Vzapeti se vyjasnilo:-} Ale nevydrzelo to, takze ani Tomasovi to nakonec nebylo lito.
Dalsi nase zastavka tak byla Kazan, hlavni mesto Tatarske republiky. Tataru tady zije asi 50% z celkoveho poctu obyvatel, jsou to muslimove a mluvi spolu tatarsky, coz je jakysi turecky dialekt. Svou rec ale zapisuji azbukou - inu Tatari. Docela jsme se sem tesili, Kazan oslavila 30.8. velke vyroci - 1000 let od sveho zalozeni. Doufali jsme, ze najdeme mesto opravene, "vypulirovane". Nenasli. Zrejme se oslava nesla hlavne v oblasti kulturni, jinak byly ulice rozkopane jako vsude, budovy v leseni. Podarilo se ale dokoncit jednu dulezitou stavbu - kazanske metro. Jeste vonelo novotou, moderni, s tradicne pojatou vyzdobou, nikde zadna reklama. I pro Kazanaky to byla novinka a stejne jako my se skoro na kazde stanici fotili. Nejvetsi pamatkou je pak zdejsi Kreml, opevnene misto na vrsku, kde jsou soustredeny nejdulezitejsi vladni instituce vcetne prezidenta, akademie ved a narodni galerie. Nejdulezitejsi jsou ale pamatky z doby tesne po te, co Kazan dobyl na Zlate horde Ivan IV. Hrozny, tj. Blahoslaveny chram, sikma vez, ze ktere skocila tatarska princezna, ktera se nechtela stat carovou zenou, a opevneni. Asi pred peti lety pribyla dalsi pamatka vypadajici velmi starodavne - mesita, dokazujici pravo Tataru na sebeurceni. Cely komplex je pamatka UNESCO, takze mam dalsi do sbirky. Docela pekne.
Kdyz nam tak najednou pribylo volnych dnu, resili jsme, kam se podivame dal. A tak me napadlo, ze pojedeme do Stalingradu. Je to na jihu, bude tam teplo a kamarad Jirik, posedly 2.svetovou valkou, mi bude zavidet:-} Uz cesta vlakem byla dost zajimava. Opomenu svou veselou prihodu, kdy jsem snedla rybu nevalne chuti a vzhledu a naivne doufala, ze to zustane bez nasledku. Mnohem zabavnejsi bylo, kdyz nas uprostred noci kontrolovala zeleznicni policie a bylo jim hrozne divne, ze nas do Volgogradu vede jen touha poznat tohle mesto. Nastesti nas nesebrali. Podarilo se mi opet usnout, kdyz tu nahle se ozval priserny zvuk, krik. Po chvili se opakoval, to uz jsem se opravdu zacala bat. Ale to jen mlady muz na vedlejsim luzku, cestujici s matkou, rval ze spani. Mam podezreni, ze to byl veteran nektereho z mnoha ruskych valecnych konfliktu, tipovala bych ho na Cecensko. Nastesti ho matka ukonejsila. Cesta pak byla pomerne jednotvarna, az do dopoledne pristiho dne, kdy me probudil divny zapach. Ze by zase nejaka ryba? Ale ne, kour. O tri kupe dal horelo. Rusove si vyndali sva zavazadla a se zajmem to sledovali. Az po hodne chvili nekoho napadlo zavolat naseho pruvodciho. Mladik byl konsternovan. Koure pribyvalo, dokonce se spustily pozarni hlasice. Pruvodci si ale nastesti privolal jakehosi akcniho zeleznicniho zrizence, ktery se pustil do haseni kybly vody z toalety. Jeste chvili to vypadalo na evakuaci, ale nakonec se to nejak podarilo uhasit. Po vagonu se nam pak jeste asi pul hodinku prochazeli nejruznejsi lide s naradim, snazici se zjistit, co vlastne chytlo a jestli to bylo uhaseno. Asi bylo, zbytek cesty uz probehl bez zavad.
Vecer jsme dorazili do Volgogradu. Ukazalo se, ze jsme si vybrali ten nejnemoznejsi termin k navsteve, nebot mesto slavi o vikendu "Den goroda". V praxi se to projevilo tak, ze jsme stravili asi 2 hodiny chozenim po totalne vyprodanych hotelich a snazili se ubytovat. Podarilo se to asi na 5 pokus... Vcera jsme tedy udelali obhlidku Volgogradu. Vylezli jsme na kopec nad mestem, o ktery se vedla velka bitva a kde se tyci obrovska socha Matky Rusi - asi 70 metru vysoka. Narez. Vecny ohen, vsude same sochy, z reproduktoru se line vazna hudba a hlas predcitajici nejake provolani k lidu. Nastenne malby. Porazena nemecka armada a pod ni napis: "Fasiste chteli videt Volhu a Ruda armada jim to "umoznila". Pak jsme sli do muzea, kde je obdoba Maroldova panoramatu - panorama bitvy o Stalingrad. Meli jsme to s vykladem, takze pokud by mel nekdo zajem o blizsi informace o jednotlivych hrdinech Rude armady, kteri se vrhali horici pod pasy nemeckych tanku, nebo o vojacich dobrovolne slouzicich jako zive stity ci o hrdinech, kteri psali vlastni krvi na tanky "Umiram, ale vlast a strana zvitezi", muzeme poslouzit. Vubec to byla pekna drsarna, obeti na obou stranach se pocitaly na statisice. Ale ja nejsem odbornik na druhou svetovou, tak se na podrobnosti mrknete treba sem: Bitva u Stalingradu - ewikipedie Mne osobne v muzeu totalne vzala expozice tykajici se valky v Afganistanu a v Cecensku. Fotky a osobni veci padlych, prevazne vojaku zakladni sluzby. V Afganistanu rocniky 1960-65, v Cecne pak rocniky 1970 a mladsi. Poprve me napadlo, ze mozna ti hosi, se kterymi jsme si na zakladce museli povinne dopisovat, padli nekde ve valce... To je proste Rusko.
Dneska vecer Stalingrad opoustime, nasleduje dlouhatansky presun pres Moskvu do Petrohradu. Sehnat listky na vlak je docela problem, takze nakonec jedeme nejakym courakem, kteremu to do Moskvy trva 33 hodin. Nastesti mame jeste co cist. Pokusim se ozvat jeste z Peteru./p>
Mejte se dobre.
Hanka K.