| Trasa | Fotogalerie | Zprávy | Deníky |
Rusko 2005 – Zprávy z cesty (Hanka) |  |
| Informace | Zajímavosti | Návštěvní kniha | Kontakt |
| Hančiny zprávy | Tomášovy zprávy |
| Zpráva č. 1 | Zpráva č. 1 |
| Zpráva č. 2 | Zpráva č. 2 |
| Zpráva č. 3 | Zpráva č. 3 |
| Zpráva č. 4 | Zpráva č. 4 |
| Zpráva č. 5 | Zpráva č. 5 |
| Zpráva č. 6 | Zpráva č. 6 |
Treti zprava, 26.8. 2005
Tak tedy do tretice: zdravim z Ruska, tentokrat jiz vsak z Asie, po uspesnem preziti na polarnim Urale.
Minulou nedeli rano jsme opustili Vorkutu (jo, spali jsme v hotelu, a cernobile televizi davali Ctyri svatby a jeden pohreb) a vyrazili smer vychod, na Ural. Ackoliv jsem si donedavna myslela, ze Vorkuta na Urale lezi, neni to moc pravda, protoze k nejblizsim horam to vlakem trvalo skoro pet hodin. Do te doby sama siroka rovina, podmacene louky plne hub a ruznych plodu. Nasimi spolucestujicimi ve vlaku byli sami sberaci, kteri se ohaneli kbeliky brusinek a boruvek a kosiky hribu. Asi za 6,5 hodiny jsme minuli nevelky dreveny ukazatel - sipka napravo ukazovala Evropu, sipka nalevo Asii. Hura, vzhuru do Asie. Vystoupili jsme ve vsi Sob a po kolejich jsme se vratili o kus zpet, do vesnice jmenem Poljarnyj 19. Z vlaku to vypadalo skoro jako mestecko, spousta domu a tak, ale zblizka to byla prava ZONA. Velke drevene domy, kulturni dum, detske hriste, nad vesnici hrbituvek - a to vse naprosto prazdne a bez zivota, presto opustene snad pred chvili. Kdybychom nebyli v Rusku, uz bych premitala: Mimozemstane? Smrtici epidemie? Tady to ale proste jenom nekdo jednoho dne rozhodl a cele mesto se postehovalo. Domy zustaly opustene, pripadne vyrabovane. Tomas se do jednoho odvazil - v normalnim byte se valely detske knizky, v koupelne zapomenuty krem. V kulturnim dome jeste zustal kazetovy strop, ale lavice uz byly vytrhane. Mezi domy typicky rusky bordel - zbytky stroju a zarizeni, pripadne samochodu vlastni vyroby. Stroje na sanicich vyrobenych z ruznych jinych stroju. Ale nekdo tu prece jen zil, jakysi mladik si nas prijel prohlednout na sajdkare, jiny clovek cosi v prachu svaroval. Docela zvlastni pocit, prochazet se takovym mistem. Nastesti jsme brzy vypadli do tech pravych hor:-)
Beru zpet, ze Ural je neco jako Brdy. Nejsou, jsou to spis Krkonose. Oble hole kamenite kopce vysoke kolem 1200 metru {alespon v te casti, ve ktere jsme byli my}. A musim priznat, ze se mi tam libilo. Cele ctyri dny jsme meli neskutecne stesti na pocasi. Bylo nadherne, slunecno, teplo. Konecne jsem se jednou v zivote prejedla boruvek:-) Postavili jsme stan v jednom udoli, do ktereho jsme se museli prodirat cestou necestou, vetsinou pres spatne pruchodny porost zdejsich slahounovitych vrbicek a naplanovali si vylet na jednu z hor v okoli. Rano jsme se vzbudili a vsude kolem nas, v uctive vzdalenosti sice, ale vsude, byli sobi, kteri si nas zvedave prohlizeli. No, neni to nadhera? Bylo to sice stado "domestikovane", nekteri z vudcich sobu meli na krku obojky, ale presto. Vypadali skvele a my jsme na ne vyplacali spoustu snimku. Dokonce jsme pak nasli i nejake shozy, takze suvenyry budou. Vylet na horu Pendirmape byl o neco tezsi, nez jsem myslela. Museli jsme zdolat prevyseni asi 1000 metru, slo se docela tezkym (pro me) terenem, pres velka sutoviska, s obcas uvolnenymi kameny, byl tam i snih z minule zimy, ale nakonec jsme na jeden z vrcholu hory vylezli. Naposledy tam byla turisticka skupina z Vorkuty pred dvema lety - dala si tenhle vystup jako daek k 60. vyroci bitvy u Kurska. Ti Rusove... Ale vyhledy byly vazne uzasne. Dolu to bylo taky tezke, celkem devet hodin pochodu, opet jeden z mych vrcholnych fyzickych zazitku(svaly me boli jeste ted). Fakt dobre. Ukazalo se, ze vzdalenosti jsou na Urale nejake vetsi, nez jsme, resp. nez Tomas pocital, takze se za tech par dni, ktere jsme si na Ural naplanovali, nedalo moc cilu zvladnout. Mne to nevadilo vubec, tohle pojeti hor me plne uspokojilo. Tomas tedy prohlasil, ze se sem casem vrati v zime.
Ural jsme tedy opustili a presunuli se vlakem nejprve do Labytnagi a odsud prostrednictvim mistni dopravy zajistovane terennimi vozy jsme se privozem pres obrovsky OB presunuli do Salechardu, coz je hlavni mesto Jamalsko-nenecke autonomni oblasti, rozkladajici se hlavne na poloostrove Jamal. Jamal, to je v Rusku synonymum pro ropu a zemni plyn. Bohatstvi mesta je neprehlednutelne. Vsude se tu boura to stare nevyhovujici a stavi nove, krasnejsi. Nova architektura je typicky rusky nevkusna. Co nejvic vezi, vezicek, arkyru, skla, barev ... Nejlepe zlute a cervene.... A co nejvetsi. Takze docela drsne. A je tu draho, vse tu stoji tak dvakrat vic nez v ostatnim Rusku, vcera jsme nesehnali nocleh pod 100 dolaru, takze jsme nakonec spali ve stanu za mestem. Nic moc. Nastesti se nam dnes podarilo ubytovat v pristavu v jakesi ubytovne, kde maji na chodbe krasneho Lenina. Doufejme, ze tam bude klidneji. Pokud se vse podari, odjedeme odsud v nedeli parnikem po Obu na jih, do Tobolsku. Listky vsak mame pouze telefonicky zamluveny, tak doufame, ze dohoda plati a bude je pro nas "kassir na teplochode Rodina" mit opravdu pripravene:-) V Salecharde totiz nechci zustat ani o minutu dyl, nez je nutne. Pocasi nam zatim porad preje, je tu sice jen asi 12 C, ale sviti slunce a je pekne, tak doufame, ze to vydrzi.
No nic, jdeme si na internetu najit nejaky pekny cil v okoli, kde bychom mohli stravit zitrejsi den. Kino ve meste totiz nehraje, v muzeu uz jsme byli a na diskoteku. coz bude asi hlavni vikendova nabidka mesta, nemame vhodne obleceni. Mejte se krasne, ozvu se opet z jihu.
Hanka K.