| Trasa | Fotogalerie | Zprávy | Deníky |
Rusko 2005 – Deníky (Hanka) |  |
| Informace | Zajímavosti | Návštěvní kniha | Kontakt |
 |
 |
 |
-->
Pátek 9.9.2005
25. den - Volgograd
Vstali jsme kolem půl osmé a chvíli jsme poslouchali místní rádio. Zítra bude na náměstí "Den mistrů", kde se budou předvádět všechna tradiční řemesla. A my to neuvidíme, protože o půlnoci odjíždíme.
Snídaně byla ještě opulentnější, než včera: ovesná kaše, karbanátek s vaječnou omeletou, bulka se sýrem a ještě zákusek. K tomu čaj slazený minimálně 5 kostkami cukru. snídaně je základ.
Museli jsme se opět sbalit. Nechápu, jak je to možné, ale naše batohy jsou opět obrovské... V deset hodin se přišla zeptat děžurná, kdy hodláme odejít. Odcházeli jsme ve třičtvrtě na jedenáct, paní zkontrolovala pokoj, dala nám razítko na kartičku hosta, kterou jsme odevzdali ochrance u východu z hotelu.
Došli jsme na zastávku trolejbusu a se svými velkými batohy jsme se do jedné soupravy narvali. Byl to bohužel trolejbus 8A a nikoliv 8, takže nejel na nádraží, ale pokračoval po prospektu Lenina. Vystoupili jsme u aleje hrdinů a šli pěšky. V parku u věčného ohně se zrovna střídala stráž, tak 18-letí vojáci, skoro děti. Stráž držely i vojákyně ve stejnokroji s minisukní a bílou mašlí. Pochodování jim vůbec nešlo („Šagajem v marš!“).
Zpocení jsme došli na nádraží. Venku bylo hodně přes 25 C, předpověď na den hlásila až 30 C. Dali jsme si batohy do úschovny a šli do města. Měla jsem chuť na chlebný kvas, ale nedočkali jsme se prodavače. Tak vzhůru na poštu na internet. Cena spojení závisela na denní době, nás stála 0,8R/ min, tj. 48 R za hodinu. Strávili jsme tu v příjemně klimatizované místnosti skoro dvě hodiny.
Venku se udělalo vedro, sluníčko svítilo, snad poprvé od Moskvy jsme vytáhli opalovací krém. Na náměstí v centru stálo velké podium, na kterém probíhaly poslední přípravy večerního slavnostního pásma k založení města. Volgograd vznikl jako Carycin před 416 lety, až po VŘSR byl přejmenován na Stalingrad a po válce dostal jméno Volgograd. Na podiu zkoušel nějaký smíšený sbor - jejich sbormistr je zrovna neskutečně seřvával za špatný nástup. Pak následovala dlouhá a nudná scénka líčící založení města. I když třeba se diváci večer smát budou - tomu, že šlechtic neuměl číst a sluha byl opilý...
Přesunuli jsme se Alejí hrdinů k Volze. V jednom knihkupectví Tomáš koupil knihu o Stalingradské bitvě, suvenýr otci. Došli jsme na nábřeží, docela pěkné, mramorové sloupy, kašna s vodotryskem. Měla jsem hlad, tak jsme na nábřeží zapadli do jedné venkovní restaurace. Dali jsme si šašlik, hranolky a pivo, za 200 R dohromady, dobré to bylo. Zašli jsme se podívat do říčního přístavu. I tady mají gostinicu, tak příště. Cesta z Volgogradu do Moskvy trvá odsud 200 hodin, cca 8,5 dne. První třída v luxusním provedení stojí asi 15 tisíc rublů, druhá třída asi 8 tisíc a někde ve společném otevřeném podpalubí stojí nejlevnější lístek 1500 R. Škoda, že Tomáše už lodě neberou, stačil mu Ob a Irtyš.
Z přístavu jsme parkem prošli na centrální trh dokoupit ještě onu jižní ořechovou specialitu zvanou čurčchela. To budou suvenýry! (pozn.: bohužel se moc nesvědčily, cestou domů se polámaly a některé začaly ve vedru i plesnivět... Stejně se nad nimi doma všichni ošklíbali…)
Trolejbusem jsme se přesunuli na náměstí Lenina, vyfotit si státníka v námi oblíbené pozici zvané "stopující Lenin". Pěšky jsme se pak vrátili do centra. Poslední zábava - muzeum historie Carycinu a Stalingradu. Opět dvojí ceny, pro cizince za 50 R. Tomáš se nad tím pozastavil, paní v pokladně tvrdila, že je to tak všude na světě. Řekli jsme jí, že se mýlí, což ji dost překvapilo. Muzeum průměrné, expozice hlavně z 1.světové a občanské války, kdy tu proběhla řada bojů mezi bílými a rudými. Zaujaly mě hlavně tři exponáty: píka (konečně vím, od čeho se začíná), koňometr (měřidlo výšky koní) a průřez vagonem obrněného vlaku - skoro jako v muzeu peří.
Tím jsme ale program vážně vyčerpali. Chtěla jsem si konečně dát kvas, ale cisternu od nádraží právě odtahovali, spolu s dalšími třemi - kvasový vláček. Koupili jsme si chléb a vodu a šli jsme si sednout do parku. Pak jsme ještě zašli do Centrálního nákupního domu hned vedle hotelu Intourist. Ve sklepě mají malé muzeum, které zahrnuje prostory, kde za války sídlil štáb německého generála von Pauluse. V audio oddělení jsem pátrala po videokazetách Jen počkej, zajíci, ale neměli. Zato měli Karla Gotta a Čtyři z tanku a pes. Na přebalu psali, že to byl ve své době nejsledovanější seriál v Sovětském svazu.
V osm večer začal slavnostní program. Nejprve byl projev starosty, který připomínal, že město nevzniklo až za války, jak si někdo možná může myslet, ale už před 416 lety a že je nutné tuhle starou historii stále připomínat. Následovala přehlídka masek - v neděli se totiž bude ve Volgogradu konat první historický karneval, tak si pozvali jedno petrohradské divadlo s maskami symbolizujícími nejdůležitější petrohradské stavby. Admiralita, Kunstkamera, Měděný jezdec. Ke každému exponátu byl zasvěcený komentář - nejvtipnější byla historka o tom, proč mají Petrohraďané rádi muzea. Petr I. Veliký se prý rozhodl konat dobro a zpřístupnil své sbírky v Kunstkameře občanům. Nevzdělaný a nevděčný lid se však do muzea příliš nehrnul a sály zely prázdnotou. Petr tedy rozhodl, že každý, kdo se přijde podívat, dostane skleničku vodky. A hned byl nával.
V půl deváté začalo divadlo - letos se prý rozhodli pro novou koncepci oslav, a proto nastudovali pásmo o historii města. Autorem byl zřejmě ředitel zdejší lidové školy umění. Bylo to dlouhé a nudné. Vydrželi jsme asi půl hodiny, pak jsme se šli projít. Centrum města bylo plné lidí. Lavičky plné, pěší zóna narvaná. Město svítilo, žárovky blikaly, doprava byla omezená, davy proudily v zástupech. V parku ve středním pásu Prospektu Lenina byly všechny lavičky obsazeny šachisty. Zdejší staříci si svou oblíbenou večerní partii „šáchmatů“ nenechali nějakými oslavami města vzít. Došli jsme k přístavu. Tři dívky hrály u fontány na housle, improvizovaný koncert však nebyl přes vodu moc slyšet. Bylo pořád teplo, krásný letní večer. Zastavili jsme se v jednom z otevřených obchodů pro svačinu a vrátili se do centra. Právě včas. Pásmo končilo, vypravěč řekl cosi povzbudivého do budoucna a všichni účinkující začali zpívat závěrečnou píseň. Do toho spustil ohňostroj a zároveň se nad náměstí vznesl balon s nápisem: "Jsem na tebe hrdý, rodné město!" Nádhera. Monumentální. Zkusila jsem to nahrát do mp3 přehrávače - možné vyslechnout na našich stránkách.
Bylo už deset hodin, tak jsme se přesunuli na nádraží. Tom si ještě dal cestou šavermu. Na nádraží jsem si šla k infokiosku doplnit své informace o počtu kilometrů na železnici, pak zašel Tomáš pro batohy a usadili jsme se v čekárně. Za chvíli přišly vládkyně nádraží - uklizečky, které se pustily do vytírání podlahy Jako obvykle nás donutily několikrát přenést a přeorganizovat batohy. Ach jo.
Náš vlak byl přistaven na nástupiště docela brzo, už kolem čtvrt na dvanáct jsme mohli nastoupit. Půlku našeho vagonu zabrala Rudá armáda. Někteří hoši si vybavení vlaku prohlíželi s takovým zájmem, jako by snad jeli železným ořem poprvé. Byla jsem hrozně unavená, ale bohužel jsme vyfasovali jednu z nejnemožnějších průvodčích, co jsem kdy viděla. Jen vydání lůžkovin poloprázdnému vagonu jí trvalo přes hodinu. Spát jsme šli až dlouho po půlnoci.
|
|
|