| Trasa | Fotogalerie | Zprávy | Deníky |
Rusko 2005 – Deníky (Hanka) |  |
| Informace | Zajímavosti | Návštěvní kniha | Kontakt |
 |
 |
 |
Čtvrtek 8.9.2005
24.den - Volgograd
Spalo se nám skvěle. Ráno jsme zjistili, že máme výhled přímo na Volhu. Snídaně byla teplá a vydatná. Smažená játra s bramborovou kaší, bulka, máslo, sýr, marmeláda a navrch ještě dort s krémem. K tomu přeslazené kafe. Restaurace i recepce prozrazovaly, že zažily luxusnější časy. Teď se obě prostory topily v záplavě kytek v květináčích, což bylo také pěkné. Palmy, ibišky, některé rostliny jsem vůbec neznala.
Na pokoji jsme si dali čaj a ještě chvíli relaxovali. Tomáš se konečně pustil do Anny Kareniny a nemohl se od ní odtrhnout. Kolem desáté hodiny jsme vyrazili ven. První zastavení - Volha. Ta se tu rozlévá do úctyhodné šíře. Pak jsme zamířili k soše Matky Rusi na Mamaev Kurgan. Tyčí se na pahorku nad městem na kótě 102 metrů, o kterou se vedly v bitvě o Stalingrad obrovské boje. Socha brala dech. Stoupalo se k ní po obrovském schodišti, pak alejí lemovanou rudými prapory. Sem tam stánek se suvenýry, každou chvíli se vnucoval nějaký samozvaný průvodce, bábušky prodávaly pugéty a nevybíravě nás nutily ke koupi, protože jít nahoru bez květiny je nemožné, je to proti tradici! Ještě daleko před vrcholem se socha zrcadlila v umělém jezírku, jehož hlavní atrakcí byla obrovská socha partyzána. Další část pochodu vzhůru vedla po schodišti lemovaném výjevy z bitvy, které byly doprovázené hlasitým vzrušeným projevem o vlasti, svobodě, straně a válce. Těsně pod sochou se nachází kruhový památník, ve kterém v obrovských pochodních plane věčný oheň střežený dvěma vojáky. Stěny jsou popsány tisíci jmény sovětských padlých. Venku jsou betonové zdi zdobeny výjevy z válečného života. Nejvíc mě vyděsila karikatura poražené německé armády s nápisem: Němečtí vojáci chtěli vidět Volhu a Rudá armáda jim to "umožnila". Prošli jsme po stoupajícím ochozu památníkem a vyšli na travnatou plochu pod sochou. Betonový chodník byl lemován mramorovými deskami se jmény nejvýznačnějších hrdinů bitvy.
Matka Rus je OBROVSKÁ. Lonely planet tvrdí, že má 72 metrů, pán v suvenýrech tvrdil, že měří 100 metrů. Je fakt, že samotný meč, který tato bojovná, křičící, rozevlátá žena třímá nad hlavou, má 29 metrů. Je to tak monumentální a tak veliké, že se to zblízka nedá ani vyfotit. Něco takového jsem ještě nikdy v životě neviděla. Samotný podstavec převyšuje výškou normálně vzrostlého člověka.... Prohlédli jsme si z výšky město i Volhu. Nahlédli jsme i do Chrámu všech svatých, který byl letos vystavěn a vysvěcen a jehož zlaté kopule se tyčí kousek od sochy.
Když jsme zážitek z návštěvy tohoto místa náležitě vstřebali, vydali jsme se dolů. Zeleň na kopci pod památníkem je pečlivě zalévána a udržována, zbytek kopce i celé okolí byl ale suchý jako troud. Sešli jsme k silnici, slunce už pořádně připalovalo, skoro tropické počasí. Sedli jsme do rychlostní tramvaje, která je v centru vedena podzemím podobně jako jinde metro a vystoupili na náměstí Lenina. Odsud už to bylo kousek k Muzeu bitvy o Stalingrad a Panoramě. Velká bílá stavba obklopená vystavenou bojovou technikou, vedle pak jediná zachovalá ruina domu, ponechaná jako válečné memento. Ironií osudu se jednalo o bývalý mlýn postavený německými kolonisty.
Sešli jsme k Volze, k hlavnímu vchodu. Vstupné pro cizince 70R + 30R za focení. Zakoupili jsme lístky a hned jsme se připojili ke skupině ruských turistů mířících přímo do Panoramy. V této kruhové místnosti v nejvyšším bodě muzea je umístěno 16 metrů vysoké, 120 metrů dlouhé a 1000 kg těžké plátno zobrazující závěrečnou část bitvy o Stalingrad, viděnou z vršku Mamaev Kurgan. Časové údobí - konec ledna 1943, kdy úspěchy Rudé armády vrcholily. Panoramu netvoří samozřejmě jen plátno, ale i upravený terén před ním, který dotváří iluzi opravdové krajiny. I na světlo nás průvodkyně upozornila, je nějaké speciální a má dávat pocit přirozeného osvětlení (no nevím...). Prostě - kam se hrabe Marold. Na plátně jsou zachyceny nejšílenější části bitvy, kdy hrdinní sovětští vojáci, zpravidla hrdinové Sovětského svazu in memoriam, obětují své životy pro dobrou věc.
Např.:
- hořící vojáci se vrhají pod pásy německých tanků, aby je zapálili
- hrdinové své vlastní hořící tanky používají jako smrtící zbraně
- piloti svá hořící letadla, ze kterých nevyskakují, navádějí jako torpéda na německé cíle
- tankista píše vlastní krví na hořící tank: „Já umírám, ale moje vlast a strana zvítězí!“
- skupina vojáků se dobrovolně mění v živé štíty, aby armáda mohla postoupit.
Totální deprese.
Druhá část Panoramy je věnována vítězství - dlouhý had zajatých Němců v čele s generálem von Paulusem na cestě smrti. Paní nám poutavě dovyprávěla a rozpustila nás. Individuálně jsme si pak prošli sály muzea s expozicí. Tanky, zbraně, schéma hořícího Stalingradu, fotografie, osobní věci. Dlouhohrající deska Straussova valčíku Na krásném modrém Dunaji, kterou otec odcházející na frontu posílá svým malým dcerám, aby si ji pouštěly a myslely na něho. On musí jít a vyhnat ty strašné Němce, kteří zabíjejí malé holčičky. Olověná trubka sloužící jako osobní kryt dělníků ze závodů, kteří stáli u svých strojů a v případě náletu se do té ocelové skříňky schovali.
Nejvíc mě ale dostala místnost věnovaná nedávné minulosti - válkám v Afghánistánu a v Čečensku. Fotky padlých vojáků, většinou 18-letých záklaďáků. V případě Afghánistánu ročníky 1960-64, v případě Čečny hoši kolem 1970-73, sem tam i mladší. Poprvé mi došlo, že ti sovětští pionýři, se kterými jsme si na základní škole museli povinně dopisovat a vyměňovat rudé pionýrské šátky možná už nežijí. Třeba i ten Míša z Permu, který chtěl být lékařem, skončil někde v Grozném. Brrr. Zamrazilo mě.
V pokladně jsme si nakoupili suvenýry - pohlednice, skládačku o Panoramě a kovovou figurku té "velké slečny", jak začal Tomáš říkat Matce Rusi, a šli jsme se ven nadýchat čerstvého vzduchu. Potřebovali jsme to. Ve Volha-Don bance jsem vyměnila 100 $ a cítila jsem se při tom, jak sprostý podezřelý. Pas mi kontroloval ozbrojenec u vchodu i slečna za přepážkou. Ta si dvakrát vypsala si všechny možné údaje, pas ofotila, no prostě úřad. Že by se báli, protože Kavkaz je odsud tak blízko?
Venku bylo horko. Došli jsme podle mapy v průvodci na městské tržiště, naše oblíbené místo skoro v každém městě. Bylo poznat, že jsme na jihu, trh byl plný ovoce a zeleniny a vůbec se tu dalo koupit spousta různých dobrot. Já jsem samozřejmě chtěla hlavně melouna, koupili jsme žlutého, levného - 2 kila za 15 R. Přikoupili jsme ještě hroznové víno, rajčata, okurky. V zastřešené budově jsme objevili ořechy v cukrovém obalu, měli spoustu druhů z různých ořechů, za 15 R kus, tak jsme jich hned 10 koupili. Tomáš se zhlédl v zelenině nakládané v láku - za chvíli jsme si odnášeli několik druhů okurek, paprik a naložený česnek.
Vedro už přestávalo být únosné, byli jsme unaveni a hladoví. Obtíženi igelitkami jsme se kolem čtvrté dopotáceli zpět do hotelu a hned se pustili do doneseného jídla. Hostina. Uvařili jsme si na vařiči i nějaké těstoviny, naštěstí se naše zásoby konečně tenčí. Zbytek odpoledne věnován odpočinku - z toho courání mě neskutečně rozbolely nohy.
Kolem osmé se setmělo, tak jsme vyrazili ven. Večerní návštěva Mamaev Kurgan. Stejný nápad dostala spousta dalších lidí, bylo docela plno. Ale nasvícená socha, to bylo něco. Vzali jsme sebou stativ a zkoušeli noční záběry. Přístupná byla i síň s věčným ohněm. Hudba nehrála, ale plameny odrážející se na rudých stěnách vytvářely neskutečnou atmosféru. Jako nějaký tajemný obřad zakázané náboženské sekty, jen odněkud z temného kouta vyskočit Indiana Jones. Ale zpět do reality, tudy samozřejmě pravidelně procházela ozbrojená stráž, která bedlivě dohlížela na řádné chování návštěvníků.
Čekali jsme vzdušný pohled na osvětlené město, ale takhle shora město moc nesvítilo. Vrátili jsme se do hotelu a v jedenáct hodin šli spát.
|
|
|