| Trasa | Fotogalerie | Zprávy | Deníky |
Rusko 2005 – Deníky (Hanka) |  |
| Informace | Zajímavosti | Návštěvní kniha | Kontakt |
 |
 |
 |
Středa 7.9.2005
23. den - cesta do Stalingradu
Ráno vše vypadalo v pohodě, nasnídali jsme se a opět si na chvíli lehli. Po předešlé krušné noci jsme měli nárok. Probudil mě divný zápach. Že by zase někde nějaká ryba? Ale ne, vyhlédla jsem z postele a vlakem se valil dým. O dvě kupé dál hořelo! Kolem postávali Rusové a se zájmem to sledovali. Pouze odsud odnesli malou holčičku a kufry. Po pár minutách někoho napadlo zavolat průvodčího. Situace ho evidentně překvapila. Dýmu bylo čím dál víc, ovšem nikdo se ani nepokusil otevřít okna. No přece tady nebudu organizovat evakuaci, jsem jenom turista! Naštěstí se záhy objevil další zaměstnanec železnice, poněkud akčnější, který začal jednat. Začaly se nosit kbelíky s vodou a on je lil za kouřící obložení kupé. Evakuovaná rodina z kupé se dušovala, že oni nic nezapálili. Kouř neustával, spíš se po zásahu valil víc, až se konečně spustil i požární hlásič. Ve vagoně to houkalo a jeden z průvodčích nám řekl, ať se připravíme na případnou evakuaci. Čekala jsem, jestli někdo zatáhne za záchranou brzdu, ale pořád jsme si to hasili dál. Naštěstí se situace za chvíli uklidnila, podařilo se oheň uhasit, otevřít okno a vyvětrat. Hlásič přestal houkat a vlakem teď pobíhali další železničáři s nářadím, kteří se pokoušeli zjistit, kde se ten oheň vzal a jestli se nešíří nepozorovaně dál. Byla to dobrá příhoda, i když se vlastně nic nestalo.
Další část cesty už probíhala bez obtíží. Krajina kolem vlaku se srovnala a změnila v široká obilná pole. Čas od času bylo pole spálené, spálená země se táhla spoustu kilometrů. Odpoledne stráveno obvyklou činností - četba, jídlo, sledování krajiny. Čím jsme byli jižněji, tím víc přibývalo na zastávkách kolem trati jižního ovoce, hlavně melounů. A také jsme se asi blížili k Volze, protože se na zastávkách množily stánky se sušenými rybami a raky.
Do Volgogradu jsme přijeli spolu se západem slunce, s asi patnáctiminutovým zpožděním. Velké osvětlené nádraží. Doptali jsme se na "kómnaty otdycha", noclehárnu přímo na nádraží. Ceny byly přijatelné - od 250 R do 420 R, nicméně neměli žádná volná ženská místa. Takže se tu asi spí odděleně... To nám mohlo být každopádně jedno, když bylo plno. Venku stále teplo, 23?C, setmělo se, ale město zářilo světly. Došli jsme k hotelům doporučovaným v Lonely Planet. Už na první pohled bylo jasné, že se poměry změnily - hotely byly mnohem luxusnější, než měly být. V hotelu Volgograd měli volný jen nejdražší pokoj za 5000 R, zřejmě prezidentské apartmá. V hotelu Intourist se mi skoro vysmáli - každý přece ví, že o víkendu se slaví "Den města", a to přijedou všichni rodáci, veteráni a vůbec každý, kdo tady něco znamená. Hotely jsou na tenhle termín rezervovány měsíce dopředu. Hmm, tak to jsme netušili. Poradili mi ještě nějaký hotel Oktjábrskaja, ale o něm řekl mezitím portýr venku čekajícímu Tomášovi, že je také obsazený. Tak tedy do hotelu Tourist, který nám doporučili na nádraží. Prý tam jezdí maršrutka 909 a 77. Vrátili jsme se k nádraží a hledali zastávku. Nedařilo se nám. Tomáš se rozhodl někoho zeptat a nenapadlo ho nic lepšího, než oslovit policistu. Tak to není v Rusku vůbec dobrý nápad. Policista si nás prohlédl a řekl: "No tak nejdřív doklady". Pak je začal zkoumat, nicméně při své zjevné inteligenci nepochopil ani zemi našeho původu. Začal se ptát, odkud jsme přijeli, kam jedeme, co tam budeme dělat, co máme v těch velkých batozích, jestli náhodou sebou nevezeme něco zakázaného. Jak řekl Tomáš, pěkný exemplář "DUHO" (důležité hovno) - přiléhavý termín. Jinak ale obecně musí tyhle situace řešit Tomáš, protože já se obvykle hrozně naštvu a musím mlčet, jinak by to v konečném důsledku mohlo vést k pobytu na policejní služebně. I když zase by to vyřešilo náš problém s noclehem. Též mě bavila představa, jak před nádražím vybalujeme spacáky, vařič a špinavé prádlo. No nakonec k tomu nedošlo, policista nás poslal na tramvaj č.7, prý zastávka Mamaev Kurgan.
Tramvaj jela hned od nádraží. Poskládali jsme se s batohy na sedadla a v tom ke mě přišla nějaká paní, která mi chtěla zaplatit jízdné. Tak jestli já vypadám jako průvodčí, tak už je možné všechno. Naštěstí se za chvíli ukázala pravá průvodčí. O hotelu Tourist v životě neslyšela, ale zastávku znala. Z tramvaje se Volgograd jevil jako zatím nejmodernější navštívené ruské město. Velké osvětlené bulváry, moderní obchody známých značek.
Naše zastávka byla přímo pod symbolem města, 72 metrů vysokou sochou Matky Rusi, která stojí s taseným mečem rozkročená nad městem. Nasvícená a impozantní. Zeptali jsme se na cestu, prošli jsme sídlištěm a našli hotel. Vystáli jsme frontu u recepce a získali pokoj. Jeden ze zdejších nejlevnějších, za 1060 R na noc, bez TV a lednice, zato ale se sprchou. I registraci nám dali a máme to se snídaní.
Pokoj byl docela v pohodě, s balkonem a koupelnou. Tekla horká voda! Kdy já se naposledy sprchovala teplou? Ráchali jsme se snad hodinu. Pak jsme ještě vyprali naším měsíčním pobytem poznamenané kalhoty a šli jsme spát.
|
|
|