| Trasa | Fotogalerie | Zprávy | Deníky |
Rusko 2005 – Deníky (Hanka) |  |
| Informace | Zajímavosti | Návštěvní kniha | Kontakt |
 |
 |
 |
Pondělí 22.8.2005
7. den, Ural
Ráno byla mlha. Sbalili jsme se a cestou vyjetou nějakým těžkým strojem (vězděchodem = všudechodem?) jsme sestoupili blíž k trati. Cesta pokračovala brodem, my jsme z ní ale odbočili, neboť přes trať vedl železniční most. Naštěstí jsme si před přechodem udělali krátkou přestávku pod mostem, což bylo asi dobře, protože vzápětí se přiřítil rychlík Labytnangi - Moskva, 19 vagonů. Voda vypadala z mostu krásně průzračně.
Po kolejích jsme došli až do Báze 106 km, kterou pán ve vlaku označoval slovy Poljarnyj a u které je na mapě v závorce název Poljarnyj 19. Od vlaku tahle báze vypadala jako velká vesnice, možná i menší město, zblízka se ale ukázalo, že všechny ty velké dřevěné domy jsou opuštěné a vybydlené. Možná pozůstatek stavby trati, třeba se počítalo s trvalým osídlením (proč by tu jinak byly třeba dětské prolézačky), ale asi se to nějak zvrtlo…. Pár lidí tu i tak bylo. Nějaký dělník mezi domy cosi svařoval, z druhé strany cesty, od jakéhosi pohřebiště strojů, se také ozýval hluk. Prošli jsme vsí a pokračovali po cestě vedoucí k horám. Nějaký mladík na motorce se sajdkárou si nenechal ujít příležitost prohlédnout si turisty. Zakroužil kolem nás a zase odjel. Prašná cesta se táhla docela daleko, pak ale uhnula na druhou stranu řeky do jiného údolí. Za starých dobrých časů tu měli most, sežral ho už ale zub času, teď se tu brodí. Potkali jsme pána, který měl u cesty zaparkovanou motorku a v porostu sbíral do pytle houby. Další sběrač hub nebo borůvek byl vidět na kopci nad vesnicí.
Cesta se nám změnila ve vyjeté koleje v porostu, ve kterých se držela voda, takže jsme kvůli blátu cesty záhy opustili. Porostem to nebylo o nic snazší, prodírali jsme se vrbičkami a břízkami. Pak už jsme museli do kopce. S batohem se mi šlo pěkně těžko, navíc terén se změnil na velké kamenité pole, od ostrých šutrů pěkně bolely nohy. Kolem druhé začalo pršet, do té doby bylo docela hezky, sem tam se i sluníčko objevilo. Schovali jsme se improvizovaně pod plachtu od stanu. Pršet přestalo a Tomáš šel obhlížet další terén. Já jsem se pustila do focení kytiček. Vyčasilo se, Tomáš se vrátil s tím, že ještě kousek popojdeme do kopce, na místo kousek od potoka, abychom to měli blízko pro vodu. Došli jsme tam a postavili stan. Po nezbytném odpočinku se šel Tomáš projít dál do kopce a já jsem relaxovala. Dlouho se nevracel, tak mi to nedalo a šla jsem si nasbírat nějaké borůvky. Bylo jich v okolí tolik, že jsem za hodinku nasbírala celý velký ešus.
Tomáš se vrátil, oči navrch hlavy, kousek odsud uviděl stádo zvířat - sobů nebo losů, tahle zvířata od sebe totiž nerozlišuje. Prý aspoň sto kusů. Fotil a doufal, že aspoň nějaký snímek vyjde. I já jsem chtěla vidět velké kopytníky, takže jsme se vydali za nimi. Asi za půl hodinky jsme se k nim přiblížili, ale bylo to docela daleko. Navíc nás asi ucítili a hned se rozprchli. I tak dobré.
Začalo se stmívat, vrátili jsme se ke stanu. V noci se mi špatně spalo, stan byl postaven z kopce, tak jsem pořád někam klouzala…
|
|
|