Trasa | Fotogalerie | Zprávy | Deníky |
Rusko 2005 – Deníky (Hanka) | ![]() |
Informace | Zajímavosti | Návštěvní kniha | Kontakt |
![]() |
![]() |
![]() |
Tomáš večer nastavil budík v mobilu na půl sedmou. Vstali jsme v 6:40, ale bez budíku, protože Tom zapomněl přeřídit v mobilu čas z pražského na moskevský. Nasnídali jsme se, zabalili a vypadli z hotelu. Bus nás dovezl na nádraží. Cestou jsme si ještě vyfotili panelák postavený na pilotech - staví se tu v permafrostu a jinak to nejde. Stejně jim to ale dělá problémy - v domech se v zimě topí a to věčně zmrzlou půdu roztává, čímž se dům dává do pohybu… Na lístky do vlaku byla docela fronta, ale podařilo se nám. Koupili jsme raději až na konečnou, do Labytnangi, za 159 R jeden lístek. Vlak má být v Labytnangi v pět odpoledne, my ale asi vystoupíme již dříve. Vyzvedli jsme z úschovny batohy, děžurná dokonce nechtěla ani doplatit za dnešek úschovné. Obchod s potravinami měl ještě zavřeno, takže jsem jen v nádražním kiosku koupila nějakou vodu. V 8:30 náš malý dvouvagonový vlak vyjel. Byla v něm pěkná zima. Venku pršelo, ve vlaku se kouřilo od úst. Naštěstí bylo skoro plno, takže se časem vagon zadýchal a trochu se oteplilo. Hodinu jsme stáli na zastávce Seida a čekali, až nás dojede rychlík Moskva Labytnangi. Koupila jsem chleba a vyfotila jsem si nádraží. V Seidě spousta lidí přistoupilo, překvapila nás početná rodina, která měla tolik zavazadel, až jsme si říkali, že se snad definitivně stěhují na sever.
Většina našich spolucestujících byli sběrači, mířící do tundry za lesními plody. Vybaveni kbelíky, košíky, nůšemi a gumáky. Ural se tyčil na obzoru, ale stále se moc nepřibližoval, kolem byly širé pláně, ostatně náš vlak každou chvíli zastavoval, aby mohli nastoupit lidé s nůšemi hub a kbelíky brusinek. Tomáš si konečně prohlédl naše mapy stažené z netu a vytištěné poslední den před odjezdem na obyčejné černobílé tiskárně a usoudil, že budeme muset vystoupit dřív, abychom „nevyjeli z mapy“. To jsem tedy zvědavá. Nad mapami se s Tomášem dal do řeči jakýsi Rus, hlava oné velké „stěhující se“ rodiny, která obsadila svými zavazadly půlku vlaku. Říkal, že tam, kam chceme jít, to není moc zajímavé, že nad Labytnangi, asi tak 70 km na sever po řece, tam že je to super. Prý tam pojede za pár dní s nějakou skupinou. Nabídl nám, že nás tam vezme. Tak to jsem se tedy začala opravdu obávat. Ti lidé se mi vůbec nelíbili. Naštěstí tahle nabídka nenadchla ani Tomáše a nadšeně se na ni netvářili ani pánovi společníci. Uff. Tak to jsem si oddechla.
Kolem páté jsme uvolnili svá místa ve vlaku přistoupivším sběračům a vystoupili v Sobu. Na stanici bylo docela rušno, dělníci stavěli nové nástupiště. Zabalili jsme své příruční batůžky do velkých batohů a vyrazili po kolejích zpět, směr Polární Ural. Několikrát jsme se na pokusili z kolejí odbočit, na místech, kde se Tomášovi zdálo, že by se dalo porostem projít, ale ukázalo se, že keříkovité a plazivé vrbičky jsou téměř neprůchodné. A když ne vrbičky, tak nás zpátky na koleje vrátilo podmáčené vřesoviště nebo hluboký potok. Při jednom pokusu o průnik jsem čekala na Tomáše na cestě. Přiběhl ke mně zajíc a málem do mne narazil, protože si mě nevšiml. Když jsem se pohnula, vypadal na infarkt. Až asi po hodině a půl jsme konečně opustili koleje a vyrazili do terénu, do kopce nad tratí. Můj batoh mi poměrně dost převyšoval hlavu, takže jsem každou chvíli narazila do nějaké větve, moc dobře se nešlo. Vylezli jsme nad nějaké skály, objevili staré tábořiště ruských dělníků a nedaleko od něj postavili stan i my. Trochu jsme se najedli a pak jsme se šli projít dál do kopce, kde už žádný neprůchodný porost nebyl. Všude byla spousta borůvek, hub, brusinek a dalších plodů. Bylo vidět do daleka - na trať, řeku i kopce v okolí. Tom se šel podívat ještě výš, já jsem se pustila do sbírání borůvek, k večeři byl borůvkový pudink.
Šli jsme brzo spát. V noci jsem se nějak nemohla zahřát a usnout, skoro dvě hodiny jsem poslouchala v mp3 přehrávači vzpomínky Lenky Reinerové. Pak jsem se konečně přioblékla a zbytek noci se mi spalo výtečně.
![]() |
![]() |
![]() |