| Trasa | Fotogalerie | Zprávy | Deníky |
Rusko 2005 – Deníky (Hanka) |  |
| Informace | Zajímavosti | Návštěvní kniha | Kontakt |
 |
 |
 |
Sobota 20.8.2005
5. den – cesta vlakem, Vorkuta
V noci jsme několikrát zastavovali, nad ránem, kolem šesté jsme asi hodinu stáli v Pečoře. Počasí se zlepšilo, bylo docela hezky. I krajina se změnila. Stromy byly menší, více říček a řek, na obzoru, vpravo po směru jízdy se už objevily i vrcholky Uralu, byť spíše tušené než viděné. V půl desáté zastávka v Intě, odkud se uralské výpravy obvykle začínají. Spousta lidí vystoupila. Udělali jsme pár fotek na téma „my a vlak“.
Podél trati se jsme několikrát zahlédli divné stavby, polorozpadlé vsi s těžními věžemi, asi zbytky bývalých lágrů. Těch asi moc neuvidíme, byť Vorkuta patřila k nejvýznamnějším a největším ruským Gulagům. V devadesátých letech byly poslední zbytky lágrů ve městě a jeho okolí záměrně zlikvidovány. Asi snaha zbavit se posledních viditelných zbytků neblahé minulosti... Existuje snad ale plán postavit atrapu lágru a udělat z něj atraktivní adrenalinové centrum pro zhýčkané zahraniční turisty, kteří by tvrdě platili za zážitek přenocovat v ruské obdobě koncentráku.... Snad se tato myšlenka ještě nestihla zrealizovat...
V půl třetí bychom měli být ve Vorkutě, vlak do Labytnangi by snad měl jet až pozítří. Co my tam budeme dělat? Spolucestující Lena nám nabídla, že pokud neseženeme žádné ubytování, můžeme přespat u nich. Dostali jsme telefonní číslo. Uvidíme.
Krajina se docela změnila, úplně zmizely stromy, zůstaly jen plazivé keře (asi nějaké vrbičky) a podmáčené louky. Ve třičtvrtě na tři jsme dojeli do Vorkuty, tady koleje končí. Řešili jsme, co dál. Ukázalo se, že internetové jízdní řády nejsou úplně přesné a že nám jede na Ural vlak již zítra. Ověřili jsme si to v pokladně, ano, je to tak. Teď ještě někde přespat. Zaujala mě nabídka "Vagon-gostinica", letáček informoval o možnosti přespat asi za 90R v lehátkovém vlaku. Láce, ale něco za něco. Bohužel to v praxi vypadá tak, že v půl deváté přijede vlak z Inty, vy se můžete ubytovat, nicméně již v 6 ráno už musíte zase vystoupit, protože vlak se vrací zpět do Inty. To je vymyšlenost, co? V nejhorším by se to dalo zkusit. Byla tu ale ještě možnost hotelu. Nevěděli jsme, jak je to daleko do města a nechtěli jsme s sebou brát batohy. Docela problém, místo normální úschovny zavazadel tu měli jen bezpečnostní schránky, kam se nám podařilo narvat batohy jen s největšími obtížemi a za remcání děžurné.
Za 7 R jsme se busem svezli do centra, bylo to překvapivě blízko. Průvodčí nám ukázala, kde vystoupit. Město s typickou stalinskou architekturou, pravoúhlé ulice, socialistické artefakty. Hotel Vorkuta se nacházel na hlavní ulici, ulici Lenina. Vlezli jsme do vstupní haly, kde byla spousta obchodů, ale žádná recepce, která by nasvědčovala tomu, že se tu dá ubytovat. Nakonec jsem se zeptala jakési slečny zabrané do hovoru s mladíkem a ukázalo se, že ona je tou recepční. Dvoulůžkový pokoj s černobílou televizí stojí 734 R, s barevnou televizí o 6 R více. Tak to nebylo tak strašné. Poděkovali jsme s tím, že se rozmyslíme a když tak se vrátíme. Venku se začalo dělat hezky. Hned naproti hotelu bylo kino, dva sály, 3 filmy tu dávali. Po hlavní třídě se proháněly autobusy a žigulíky. Vyfotili jsme si pár symbolů města - vojáka před Technickou univerzitou, památník hrdinů práce, reklamu na loutkové divadlo („těatr kukol“) a pestře pomalovanou budovu dramatického divadla. V jednom obchodě s elektronikou nám poradili, kde je ve městě internet. Bylo to kousek od hlavní ulice, v Leningradské, hned vedle pošty, za 32 R na hodinu, otevřeno denně do osmi večer. Na poště se nám podařilo „udat“ pohlednice, zdá se, že s posíláním pohledů do ČR tu nemají problém. Dokonce tu měli i zeměpisné pohlednice na prodej, což je v Rusku rarita. Hned jsme toho využili a nakoupili.
Největší dojmy z města: socha Lenina, kulturní dům horníků a heslo „Čistý dvorek - čistá ulice - čisté město = naše zdraví“. Stavili jsme se na trhu, ale zrovna končili. Hlavní zdejší artikl - kožené bundy. Koupili jsme nějaké ovoce a zeleninu a pokračovali dál, na kraj města, neb jsme si chtěli vyfotit zdejší nejvýraznější památník s nápisem Vorkuta – 67. rovnoběžka. Mezitím se úplně vyčasilo a vysvitlo i slunce. Kolem sochy Kirova zpět do centra a konečně na internet, pěkně strávená hodinka. Rozhodli jsme se pro hotel. Není to sice žádné dobrodružství, ale postel je postel a sprcha je sprcha. Ve vlaku by to bylo asi zcela spartánské. Hotel byl poloprázdný, takže s volným pokojem nebyl problém. Trochu té byrokracie, vyplnit přihlašovací lístky a nechat si orazítkovat registraci (slečna mi dala razítko vzhůru nohama a pak se moc omlouvala - prý je úplně blbá:-). Slečnu ale hlavně překvapilo, že nechceme barevnou TV. I když bylo hostů v hotelu minimálně, přesto v našem 8. patře seděla děžurná, která si pečlivě pročetla předložené dokumenty (kartu hosta a potvrzení o zaplacení ubytování) a teprve potom nám vydala klíče. Pořádek musí být. Náš pokoj = výhled na paneláky a do dáli, postele, koupelna, záchod a černobílá televize. Teplá voda nám netekla, ale mohli jsme se využít koupelnu na druhé části chodby, kde už teplou vodu měli. Původně jsme uvažovali o kinu, ale po sprše už se nám nechtělo, V televizi dávali reality show Hlad a na druhém programu Čtyři svatby a jeden pohřeb. Černobíle opravdu nic moc. V pokoji poměrně zima, nechtěla bych tady spát jindy než v srpnu. Večeře, kniha, spánek.
|
|
|