| Trasa | Fotogalerie | Zprávy | Deníky |
Rusko 2005 – Deníky (Tomáš) |  |
| Informace | Zajímavosti | Návštěvní kniha | Kontakt |
 |
 |
 |
Neděle 21.8. 2005 - den 6.
Vorkuta, Polární Ural
Budíček v půl sedmé. Hanka si naštěstí včas všimla, že můj telefon nezvoní. Doba zvonění byla sice nastavena správně, na telefonu ale stále mám český čas.
Autobusem č. 10 zase jedeme na nádraží, vyzvedáváme batohy a kupujeme dva lístky do stanice Sob. Možná vystoupíme dřív, ale to se ještě uvidí. Dva lístky obyčejným (sedacím) vozem stojí 318 rublů.
Obyčejný vůz je vlastně "plackartnyj", ovšem bez toho, že by se hledělo na místa. Postupně se to tu plní, což má jednu velkou výhodu - zadýchává se to tu. Ve vlaku se totiž (zatím?) netopí a venku je asi deset stupňů.
Pomalu se přes Čum dokodrcáme až do stanice Sejda. To je zřejmě významný železniční uzel, budeme tu stát 67 minut! Mezitím projede rychlík Moskva - Labytnangi a někteří naši spolucestující do něj přestoupí. Mají to rychlejší a pohodlnější - najde-li se pro ně plackarta. Později ještě projede rychlík Vorkuta - Moskva a teprve pak se zase pohneme my - zpět do Čumu, kde bychom měli odbočit k horám.
Vláček jede pomalu, každou chvíli staví, hory jsou pořád daleko. Ale dočkáme se. Postupně se kolem zdvihají kopce, jedeme proti proudu říčky. Sedlo, do kterého míříme, je velmi, velmi široké a takřka nevystupuje nad úroveň tundry pod horami.
Říčka po pravé straně je stále menší, až ji vidím vytékat z jakési kalužiny, napájené z hor. A té kalužiny vytéká i druhý potok - jenže na druhou stranu, po směru naší jízdy! Jsme v sedle! Někde tady bychom se měli přehoupnout na druhý kontinent. A je to tak, vzápětí míjíme sloup, označující hranici Evropa - Asie. To vše nedaleko stanice s krásným názvem Polání Ural.
My jedeme ještě kousek dál, do stanice Sob.
Jednoho ze spolucestujících zaujala naše mapa a dává se s námi do řeči. Dává nám rady, kam se máme vypravit a těžko rozumí tomu, že na pobyt na Urale máme jen pár dní. Popisuje nám pořád dokola nějaká krásná místa s nezapamatovatelnými názvy, kam se prý dá dojet vězděchodem. Pak vytáhne z tašky fotografie. Má tam nějakou mládež na raftech, nějak se na té akci taky podílel. Dva účastníci se jim tam utopili. Ale mohli si za to prý sami, nevzali si plovací vesty. Když mu na mapě ukazuji, jaký výlet jsem si vymyslel, jen mávne rukou, že to prý nestojí za to. Ale když po něm chci, aby nám doporučil něco v okolí, nedokáže na mapě ani najít, kudy zrovna náš vlak projíždí a uvádí nějaké nesmyslné stanice. Takže o zdejším okolí toho asi vím víc než on, to mě uklidňuje.
Ve stanici Sob se loučíme snad s polovinou vagónu a vyrážíme po kolejích zpět na místo, které je na mapě označeno jako Post 106. km / Poljarnyj 19. Je to ale pár kilometrů, je večer a my jsme z cesty utrmácení. Takže hledáme nějaký nocleh vedle trati. Není lehké se prodrat vrbičkami, a podaří se nám to až napodruhé. Jsme na plošince asi 50 výškových metrů nad tratí a stavíme tu stan. Je zataženo, odhaduji tak dvanáct stupňů, mírně fouká.
Jdeme se podívat na malý vršek nad stanem, ale vzdálenosti ani převýšení tu zatím odhadovat neumím, je to kus cesty a 250 výškových metrů. Všude tu jsou obrovská kvanta brusinek, borůvek, hub… Navíc takové černé bobulky a taky nějaké modré, trochu podobné borůvkám. Houby jsou zastoupené kozáky, hřiby a křemenáči.
Z muldy je skvělý výhled na daleké prostory Polárního Uralu. Je to tady obrovské - široká údolí, rozlité řeky, nad tím hory. Hlavně na mě ale působí ten prostor. Kopce jsou oblé, údolí široká, nic tu nestojí zraku v cestě.
Hanka se mnou až na kopec nejde a než se vrátím, nasbírá půl litru borůvek. K večeři je pak máme s vanilkovým pudinkem. Borůvky jsou sladké, brusinky ale už asi zesládnout nestihnou, jsou dokonce rudé jen z poloviny, té která je obrácená ke slunci. Odspodu jsou bílé nebo i zelené. Sběr hub odkládáme na jindy, musíme především likvidovat zásoby, které táhneme na zádech.
|
|
|