| Trasa | Fotogalerie | Zprávy | Deníky |
Rusko 2005 – Deníky (Hanka) |  |
| Informace | Zajímavosti | Návštěvní kniha | Kontakt |
 |
 |
 |
Úterý 23.8.2005
8.den - Ural
Vzbudili jsme se brzo, v půl sedmé, Tomáš naplánoval výlet na blízký vrch Pendirmape, 1221 metrů vysoký, nacházející se přesně na hranici mezi Evropou a Asií. Bolela mě krční páteř. Uvařili jsme čaj a teprve poté vykoukli ven ze stanu. Venku byla mlha, vrchol nebylo vůbec vidět. Odchod odložen. Při pohledu ven nás čekalo ale ještě jedno překvapení: naproti stanu, nad suchým korytem potoka se páslo stádo sobů! Těch, které jsme předchozí večer tak složitě doháněli na obzoru. "Když potká sob soba, mají radost oba..." Tady jich byly desítky. Velcí, malí, hnědí, bílí... Jen nás trochu zklamalo, když se ukázalo, že jde o stádo domestikované, neboť někteří samci měli na krku obojek. Sobi se nás vůbec nebáli. Postupně se blížili ke stanu blíž a blíž, až na cca 30 metrů. Fotili jsme jako o závod.
Nakonec se mraky roztrhly a my jsme v 7:20 vyrazili. Cestou jsme ještě několikrát narazili na skupinky sobů, většinou jsme se navzájem lekli. Nejprve jsme šli po travnaté pláni, pak jsme se střídavě prodírali vrbičkami nebo zapadali do měkkého mechu. Pak jsme došli na kamení. Cesta vedla přímo do kopce, v závětří, takže nefoukalo. Vyčasilo se, začalo svítit sluníčko. Tomáš šel první, na jednom platu našel starý, už trochu ztrouchnivělý sobí shoz. O pár desítek metrů dál jsem našla svůj shoz i já. Tak to se bude těžko balit.
Pokračovali jsme v cestě. Několikrát se mi zdálo, že už tam musíme být. Vždycky jsme se vyškrábali do strmého kopce, jenže pak byla plošinka, nebo krátký sestup, a za ním další vysoký ostroh. V některých místech se držel sníh z minulých let, jednou končil cca ve 4 metrové vrstvě. Ze sněhu vytékal potůček, kde jsme nabrali vodu na pití. Cesta byla čím dál těžší, kameny se hýbaly, musela jsem dávat bacha na každý krok. Ve dvanáct hodin jsme po 4,5 hodinách pochodu konečně stanuli na vrcholu, za sebou 1000 metrů převýšení. Na vrcholu stála kamenná pyramida, uvnitř byly schované sardinky a lístek od předchozích návštěvníků. Nechala ho tu turistická skupina z Vorkuty, která sem vylezla v roce 2003 na paměť 60.výročí bitvy u Kurska. Byli tu taky v srpnu. Ze vzkazu jsme ale také zjistili, že nejsme na hlavním vrcholu, ale jen na vrcholu západním, vysokém 1198 metrů nad mořem. Samotný vrchol Pendirmape byl o něco dál vpravo, já už jsem na něj ale neměla moc sílu. I Tomáš usoudil, že bychom to časově nezvládli, všechno je tu nějak dál, než čekal. Napsali jsme zprávu o naší přítomnosti zde, připojili adresy a e-maily. Původní lístek jsme vzali sebou domů, pokud na netu zjistíme adresu, pošleme jim nějaké vrcholové fotky.
Cesta dolů byla poměrně náročná, šlo to mnohem hůř, než nahoru. Začala mě bolet kolena, nohy se mi trochu roztřásly. Zase jsem ale zapomněla na ranní bolest za krkem. Myslela jsem, že budeme dole za chvíli, ale trvalo to celé 4 hodiny. Samé balvany a kameny. Kolem vrcholu nerostlo nic, o něco níž už byly aspoň lišejníky a mechy, po kameni sem tam přeběhl pavouk. Dvakrát jsme si zkrátili cestu po sněhu, pro nohy to byla úleva. A naše stopy tu zůstanou minimálně do zimy.
Podle výškoměru jsme nejprve sestoupili 200 výškových metrů, pak 100 metrů vystoupali do sedla a sestoupili zbylých 700 metrů.
Zvažovali jsme, že si k večeři uděláme bramborovou kaši a houby. Včera bylo kolem stanu spoustu hub, jenže během dneška zmizely. Sobi je sežrali. K večeři tak byla gulášová polévka a borůvky s cukrem.
V podvečer jsme uslyšeli na protější stráni štěkání, nějaký „sobácký“ (obdoba ovčácký) pes začal shromažďovat soby dohromady. Docela pěkný pohled, když se to mnohohlavé stádo dalo do pohybu. Rozhlíželi jsme se po nějakém nomádovi či pasákovi, ale žádného domorodého Něnce jsme nezahlédli. Asi byl dovedně ukrytý. Velmi brzo, kolem půl deváté, jsme šli spát. V noci bylo teplo.
|
|
|