| Trasa | Fotogalerie | Zprávy | Deníky |
Rusko 2005 – Deníky (Hanka) |  |
| Informace | Zajímavosti | Návštěvní kniha | Kontakt |
 |
 |
 |
Středa 31.8.2005
16. den - plavba po Obu a Irtyši
V půl páté moskevského a v půl sedmé místního času jsme zakotvili v Chanty Mansijsk, což je město ležící na soutoku Obu a Irtyše. Jediná plánovaná zastávka za celý den, navíc s hodinovou přestávkou. Tomáš spal, tak jsem vyrazila na nákupy. Chanty Mansijsk je velké moderní město, alespoň ta část, kterou jsem mohla vidět. Přístavní budova byla zřejmě nedávno dostavěná. Její součástí byla i policejní stanice, lékařská ordinace, několik obchodů a hotel (800 R za dvoulůžkový pokoj). Nábřeží bylo vybetonované, s několika stupni pro nástup do lodi používaných podle aktuální výšky hladiny v řece. Rodina kotvila na druhém nejnižším stupni, hladina byla tedy dost nízko, nejvyšší stupeň byl skoro o šest metrů výš. Vysoko nad řekou se tyčila kamenná špice, asi nějaký zdejší symbol města/regionu/svobody. Přístav zase strážila bronzová dívka s pochodní. Chanty Mansijsk bude zřejmě kulturním městem, první obchod, na který jsem narazila, bylo knihkupectví. Jenže já tentokrát hledala obchod s potravinami. V prvním bylo pečivo vyprodáno, moji spolupasažéři z lodi byli mnohem rychlejší. Samoobsluha o kus dál se sice tvářila, že má otevřeno nepřetržitě, ale zase tu měli inventuru. Až třetí obchod, ke kterému jsem se musela probrodit pískem, protože ve městě se zrovna dělají nové chodníky, byl ten pravý. Nakoupila jsem nějaké pečivo, sýr, sladkosti, pivo a toaletní papír. Docela velký nákup. Tomáš se konečně vzbudil, tak jsme šli ještě na chvíli zevlovat na břeh. Zase nám přibylo spousta nových cestujících, mládeže cestující do škol a internátů, jejichž maminky na břehu usilovně plakaly. K odplutí opět pustili vojenskou dechovou hudbu, to se člověku skoro derou slzy do očí, i když se s nikým neloučí, takový je to zážitek.
Den proběhl jako obvykle. Plavčíci natírali loď a pustili se i do oprav vnitřních prostor, takže si přinesli štafle a kutili cosi na chodbě naší 1.třídy. Ráno byla zima, ale odpoledne se počasí začalo zlepšovat. Na palubě se se mnou dala do řeči nějaká paní ze Salechardu, která pracovala v hotelu, kde měli v době naší návštěvy obsazeno. Vyzvídala, jak se nám líbilo město, moc chtěla slyšet, že je moderní a krásné, ona sama jím byla nadšená. Znala Karla Gotta, byla překvapená, že ještě žije a zpívá. Já jsem se na oplátku optala na Alu Pugačevu, tak ta prý taky žije a zpívá. Tím se mé znalosti sovětské populární hudby vyčerpaly. Ještě sice znám od vidění Tatu, ale toť vše. Pak jsme ještě chvíli probíraly přírodu, jeleny a domorodé Něnce, kteří prodávají na tržišti v Salechardu kožešinové oblečky. Tomáš to má jednodušší, s ním se chce každý bavit o Jaromíru Jágrovi. Tomáš o něm sice taky nic moc neví, ale je to přece jen aktuálnější téma. Omsk je odsud vlastně nedaleko.
V podvečer se úplně vyčasilo, fotili jsme si vysoké břehy řeky, které byly velmi často podemleté a stromy z nich napadané do vody. Pomalu přicházel podzim, listy některých stromů už se začaly barvit do žluta a červena. Zkoušeli jsme naladit rádio, ale až na krátkou chvíli, kdy jsme chytli nějakou příšernou komerční stanici plnou reklam, jsme nic použitelného nenašli.
V deset večer naše patrová uklizečka uklidila patro a my jsme mohli jít spát.
|
|
|