| Trasa | Fotogalerie | Zprávy | Deníky |
Rusko 2005 – Deníky (Hanka) |  |
| Informace | Zajímavosti | Návštěvní kniha | Kontakt |
 |
 |
 |
Čtvrtek 25.8.2005
10. den - Ural, Polární Ural, Labytnangi, Salechard
Ráno jsme zabalili a vyrazili po cestě k Polárnímu 19. Bylo zataženo, ale nepršelo. Za hodinku a něco jsme byli ve vsi. Opravdová ZÓNA. Velikostí zdejší vesnička odpovídala skoro malému městu, měli tu i kulturní dům, dětské hřiště, pojmenované ulice. Ale teď tu nikdo nebydlel. Domy byly opuštěné a vybrakované. Tomáš se do jednoho odvážil, válely se tam dětské sešity a knížky (Vernův román Dva roky prázdnin), pokoje byly ještě zařízené. V postelích sice chyběly matrace, ale zato v koupelně byl na umyvadle zapomenutý pleťový krém. Kdyby člověk nebyl v Rusku, tak by se začal bát. Mimozemšťané? Smrtící epidemie? Asi ne, někdo dal prostě rozkaz, že se tu přestává těžit/stavět a celá vesnice se někam odstěhovala…. Podívali jsme se do kulturního domu. Kostýmy rozházené po okolí, ve velkém sále už nebyly sedačky, ale stále tu měli částečně zachovalý kazetový strop. Mezi domy se pak povalovaly různé stroje, zařízení, samochody vlastní výroby, dopravní prostředky na saních atd. Typický ruský bordel. Dost depresivní. Ale pár lidí tu žilo. Předjel nás náklaďák vezoucí dělníky na opravu trati, ve stráni jsme zahlédli nějaké sběrače, potkali jsme i dva trampy, kteří říkali, že tu bydlí a chodí na jednodenní výlety.
Došli jsme k trati a rozhodli jsme se, že nepůjdeme do Sobu, ale na druhou stranu, do Polárního Uralu, neboť si musíme vyfotit hraniční ceduli mezi Evropou a Asií. Vypadalo to stále na déšť. Po kolejích se nešlo moc dobře a hlavně to neutíkalo. Doufali jsme, že to nebude daleko, ale nějak jsme se v odhadu spletli. Bolela mě záda i nohy. Dvakrát jsme museli sejít z kolejí, protože jel vlak, nejprve samotná lokomotiva ze směru od Evropy a pak rychlík Labytnangi - Moskva. Strojvůdce z nás byl úplně vytřeštěný. Potkali jsme dvakrát i skupinu dělníků, ale ani jednou jsme jim nestáli ani za odpověď na pozdrav. Dobře jim tak. Nakonec jsme k ukazateli Evropa-Asie došli, bylo to asi 11,5 kilometru, podle kilometrovníků kolem trati. Ale stálo to za to! :-) „Normálně jdu Asií a už jsem v Evropě! Jsem v Evropě, krok, jsem v Asii“. Vyfotili jsme to ze všech stran.
Zastávka Polární Ural byla asi o půl kilometru dál. Porozprávěli jsme krátce s dělníkem, který v oranžové vestě zatloukal do pražců kolíky. Na zastávce se pracovalo, právě dostavěli barevné domky, upravovali cestu kolem. Jen jízdenky se tu neprodávali, prý až ve vlaku. Usadili jsme se, bylo třičtvrtě na dvě, osobák měl jet až ve čtyři. Pěkně tu táhlo, dala se do mě hrozná zima. Najednou se tu ve dvě hodiny objevil moskevský rychlík, tak jsme urychleně nastoupili. Nebyl to nejlepší nápad, jak se posléze ukázalo, neb jsme museli zaplatit i příplatek za lehátko, které jsme pochopitelně na ty dvě hodinky cesty nepotřebovali. Za cest do Labytangi Tomáš zaplatil 600 R, a to ještě bez lístku, jen náčelníkovi vlaku do kapsy, s lístkem by to bylo prý 660 R. No jo, chybami se člověk učí. Navíc jsme se s našimi zavazadly museli přesunout z 13. vagonu do 9., kde bylo volno, což bylo ve vedru, které ve vlaku panovalo, docela namáhavé. Zase jsme ale vyfasovali vlastní kupé, kde hrála neskutečně příšerná ruská hudba. Využili jsme horké vody a udělali si několik polévek. V Sobu vystupovala 5členná skupina vodáků, těch zavazadel, co zase měli. Sledování ruských turistů mě vyloženě baví:-)
Krajina se za Sobem docela změnila, řeka se více zakusovala do údolí, hory byly porostlé stromy, objevily se i skály. Celé to trvalo ale asi jen půl hodinky jízdy, postupně přibývalo vody a ubývalo hor. Les vedle trati byl několikrát úplně vypálený. Za další chvíli jsme hory úplně opustili a kolem se opět rozprostřela rovina, podmáčené louky prorostlé keříky vrbiček. Nejdelší zastávku měl vlak na předposlední zastávce před koncem trati v Charpu. Na peróně stál policejní anton a bylo tu spousta policajtů se samopaly. Do Labytnangi jsme dojeli kolem páté, vlak objížděl celé město, než dojel na super moderní, ovšem dosud zavřené, nádraží. Chtěla jsem fotit, ale Tomáš mě zadržel, i zdejší nádraží bylo plné policistů se psy a zbraněmi. Zřejmě náš vlak přivezl něho hodně důležitého, všichni se shlukli kolem prvního vagonu, ze kterého něco vykládali. A tak mi tenhle důležitý snímek chybí….
Co teď? Váhali jsme, zda zůstat na tomhle břehu Obu, nebo zda se přepravit na druhou stranu. Zvolili jsme přesun do Salechardu. Na nádraží čekalo spousta taxíků a minivanů nabízejících svezení na druhý břeh Obu. Všechno už ale bylo plné. Na korbu, do náklaďáku, kam nastupovali dělníci, se nám nechtělo. Nakonec nás odchytil řidič jednoho minibusu s řízením napravo. Cena nás docela překvapila, 250 R za osobu. Byla to ale cena obvyklá. Řidič se vyznal. Pustil nám rádio a do rytmu ruského popu nás vezl z nádraží k přístavu. Vedla tam rovná, několik kilometrů dlouhá silnice. Venku bylo nádherně. Slunce zapadalo, mraky vytvářely dramatickou podívanou, kterou násobila ještě tónovaná okna taxíku. Úžasný zážitek. Ob byl obrovský. Na břehu stáli rybáři, nad nimi létali racci. Náš řidič předjel spoustu aut, rychle „vybavil“ u okénka náš vjezd do přístavu a už jsme jeli. V přístavu stály dva přívozy, řidič vyvinul poměrně velké úsilí na to, abychom se dostali na ten první, právě odplouvající přívoz, ale nepodařilo se mu to. „Odjel a měl tam ještě nejméně tři volná místa, kdyby se ta auta líp narovnala, to nechápu“, stěžoval si nám. Na druhý prám, tlačený malým parníkem, jsme se už vešli. Mohli jsme se i cestou vyfotit a také se pokochat nad obrovskou sochou mamuta, která se tyčila nad salechardským přístavem. Holčička z našeho auta se jí bála. Plavba přes Ob trvala asi deset minut. Chtěla bych vidět, jak to tu vypadá v zimě, kdy auta jezdí přímo po ledu.
Na pevnině se nás řidič zeptal, kam chceme zavést. Ukázalo se, že všichni, tzn. my, mladá dvojice a rodina se dvěma dětmi (dítě mělo jízdu za 100 R) míříme do říčního přístavu. To řidiče potěšilo. Cesta do města byla dlouhá. Asi tak 5 km od řeky se nacházelo letiště, dalších asi 5 km to pak trvalo do města. Už při prvním pohledu na město mi došlo, proč jsem na netu našla poznámku jednoho z předchozích návštěvníků (mimochodem hudebníka ze skupiny Ahmed má hlad), že některá města na Urale může doporučit, Salechard mezi ně ale nepatří. Už je to tak. Salechard je hlavním městem zdejší oblasti, Jamalsko-něneckého autonomního okruhu, a Jamal, to je v Rusku synonymum pro naftu a zemní plyn. A tyhle dvě komodity znamenají peníze. Peníze byly cítit na první pohled ze všeho. Všude se stavěly obrovské budovy v moderním, ale typicky rusky nevkusném stylu. Čím výš, tím lépe. Čím více věžiček, tím krásnější. Čím barevnější, tím je jasnější, že se nám vede skvěle. Stará zástavba nemohla držet krok a tak rychle ustupovala, takový stavební ruch jsme zatím zažili snad jen v Pekingu. Rychle jsme projeli městem a řidič nás vyložil v přístavu. My jsme se sem nechali zavést hlavně proto, abych věděli, kde to vůbec je, neboť odsud v neděli snad odplujeme, ostatní cestující měli zřejmě v úmyslu odjet někam hned. Ovšem asi chyba v plánování, nic odsud neodjíždělo, spolucestující tu bezradně postávali a řešili vzniklou situaci. Nakonec si dali věci do úschovny, kterou jim jakýsi stařík pohotově otevřel a šli do města. My jsme si to tu prohlédli, kromě zavřené pokladny, jízdního řádu (v neděli to do Omska jede) a úschovny zavazadel jsme tu opravdu nenašli nic zajímavého. V ceníku úschovny zavazadel byla i položka lůžko na přespání za 310 R, ale nebylo se koho zeptat, protože stařík už zase zmizel.
Hodili jsme si batohy na ramena a vyrazili do města hledat hotel, měli jsme z netu asi 5 adres (ovšem bohužel žádnou mapu). Už pár set metrů od přístavu jsme zastavili u jakési ubytovny. Tomášovi se nelíbila, ale nakonec se šel přeptat. Vrátil se s tím, že děžurnou naprosto vyděsil, že kvůli němu vypnula televizi a zcela konsternovaná nebyla schopná odpovědět na žádnou otázku, jen mu několikrát řekla, že u ní bydlet nemůžeme. Ti „innostranci“ mají ale nápady! Šli jsme tedy dál, po ulici Lenina a pak parkem na ulici Revoluce, kde měly být dva hotely. První, v ulici Revoluce 43, měl tři hvězdičky a dvoulůžkový pokoj tu stál 3100 R, tedy asi 110 dolarů. Tomáš váhal, ale mě se to zdálo přespříliš, zvlášť vzhledem k tomu, že musíme v Salechardu strávit celé tři noci. Navíc, co je to za dobrodružství, spát v drahém hotelu? Šli jsme tedy dál, téměř přes celé město, ulice Revoluce byla dlouhá. Všude nové moderní budovy, některé zcela mimořádně nevkusné. V dalším hotelu, v čísle 100, zase pro změnu neměli volno, měli jen jednolůžkový pokoj, za 2150 R. Co teď? Bylo už docela pozdě, podle místního času, což je o dvě hodiny víc, než v Moskvě, bylo devět hodin večer. Další adresy se nám potmě nechtělo hledat. Nakonec jsme se rozhodli pro variantu spát ve stanu někde za městem a do hotelu se vrátit pouze v případě, že žádné vhodné místo nenajdeme. Asi jsme to s tím přesunem do Salechardu uspěchali. Šli jsme dost dlouho, na konci města stály rozestavěné rodinné domky na pilotech, vedle fabrika, asi elektrárna nebo teplárna. Lesík se rýsoval na obzoru, ale byl to hřbitov. Nakonec jsem se utábořili o kus dál, kousek od silnice, v lesíku vedle cvičiště autoškoly. Byl tu docela nepořádek, ale hlavně to bylo oblíbené místo, kam zajížděli zamilované páry z města… Na stan naštěstí nebylo vidět. Kolem pořád někdo jezdil a elektrárna hučela. Byli jsme tím dnešním přesunem docela znavení, zpocení a otrávení. Asi jsme přece jen měli ještě zůstat v horách.
|
|
|