| Trasa | Fotogalerie | Zprávy | Deníky |
Rusko 2005 – Deníky (Tomáš) |  |
| Informace | Zajímavosti | Návštěvní kniha | Kontakt |
 |
 |
 |
Pátek 2.9. 2005 - den 18.
Tobolsk
Připluli jsme o čtyři hodiny dřív.
Kapitán ale není sadista, loď zakotvila uprostřed řeky a k molu přirazila podle jízdního řádu, takže jsme mohli spát. Je šest hodin, nad Tobolskem pomalu svítá a od řeky je proti blednoucímu nebi pěkně vidět silueta zdejšího kremlu. Dojdeme do města a po pár dotazech se s jedním přestupem dopravujeme na nádraží. Je to daleko za městem, autobus z centra tam jede přes půl hodiny.
Skříňky na zavazadla jsou malé, navíc nám ty poslední dvě volné vyfouknou před nosem. Mají tu ale naštěstí i úschovnu pro velké věci a tam putují naše batohy. Kromě nich tu už leží jakási obrovská krosna. Takové batohy, jaké používají ruští trampové, se u nás ani neprodávají. Jsou obrovské, tahle krosna má snad 150 litrů. Musí vážit aspoň šedesát kilo...
Na půl osmou večer kupujeme lístky do Jekatěrinburgu a jedeme zpátky do města.
Tobolsku je letos 418 let. Jeho kreml je nejstarší zděná stavba na Sibiři. Dnes je kreml v rekonstrukci, pět věží hlavního chrámu má ale už nové střechy. Střední, nejvyšší, je zlatá, čtyři okolní jsou modré se zlatými hvězdami. Všechno to září až zrak přechází. Vedle stojící zvonice je celá zakrytá lešením.
Chceme jít do muzea, ale máme smůlu. Na dveřích je cedule, že 2.9. mají z technických důvodů zavřeno. Asi uklízejí spoušť po školních exkurzích k včerejšímu zahájení školního roku...
V nedalekém obchodě kupujeme snídani. Zapomněl jsem si vzít z batohu nůž, takže si kupuji i nůž. Je čínský, vystřelovací, stojí 120 rublů a vypadá moc pěkně. U nás by stál aspoň osm stovek.
Od kremlu je krásný výhled na město. Stojí tu řada kostelů, za městem se dá zahlédnout Irtyš.
Jdeme ještě jednou k přístavu, abychom si za světla vyfotili kreml. Cestou zpět kupuji chleba a místo drobných nazpět dostávám krabičku zápalek.
V prodejně uměleckých předmětů čekáme samý kýč, ale kupodivu si tu nakonec vybereme pár hezkých suvenýrů. Z kostí vyřezávané maličké rybky, miniaturní suvenýry z mamutoviny, pohlednice.
Internet je tu v budově pošty, jen musíte dovnitř zadním vchodem. Připojení je rychlé a stojí pouze 35 rublů za hodinu.
Na nádraží potkáváme jednoho z cestujících, který s námi plul na lodi ze Salechardu. Štíhlý mladý muž, který většinu cesty seděl na palubě a četl, nebo si něco psal, prototyp ruského romantického hrdiny. Ukázalo se, že stejně jako my byl na Polárním Urale. Jenže tam byl celých deset dní a za tu dobu ušel 160 km! Ta nestvůrná krosna v úschovně je jeho. Je to tvrďák, ten typ, jaké jsem vídal i před pár lety na Pamíru. Stejně jako my se chystá do Karpinska, jede ale odsud vlakem o dvě hodiny později než my. Chce tam ujít ještě asi 240 km přes hory. Možná se zas potkáme zítra v autobuse do Karpinska.
Ráno se mě pokladní ptala, zda mi nevadí, že budeme mít poslední místa ve vagóně. Teď už vím, proč by to mělo vadit. Kolem posledních míst totiž musí projít každý, kdo potřebuje na WC, chce vyhodit odpadky, zakouřit si, nebo prostě prochází do dalšího vagónu. A každý přitom musí otevřít dveře a zase je za sebou zabouchnout. Nemůžu si proto natáhnout nohy, jinak by mi je dveřmi někdo urazil. Mimo to ale při každém zabouchnutí dveří zadrnčí celá stěna, na níž visí naše lůžka. Poslední místa ve vagónu se zkrátka vždycky prodají až naposled.
|
|
|