| Trasa | Fotogalerie | Zprávy | Deníky |
Rusko 2005 – Deníky (Hanka) |  |
| Informace | Zajímavosti | Návštěvní kniha | Kontakt |
 |
 |
 |
Pátek 2.9.2005
18. den – Irtyš, Tobolsk
Už v noci doplula naše loď na dohled Tobolska. Zhruba od půl jedné moskevského času až do rána jsme kotvili uprostřed řeky. V půl čtvrté ráno nás vzbudila uklizečka a donutila nás vydat povlečení. Začal přistávací manévr. Už jsme měli sbaleno, takže jsme se ještě chvilku kochali výhledem z paluby lodí. Ve čtyři hodiny moskevského (tj. v 6 místního) času jsme vystoupili na břeh ve městě Tobolsk. Odmítli jsme taxikáře a vydali se do města hledat bus, který by nás dovezl na nádraží vzdálené od města asi 12 km. Zvládli jsme to s jedním přestupem, bus se vyšplhal na vysoký ostroh, na kterém stála pevnost, a pak už se jen prodíral sídlišti. Okna autobusu byla dost zamlžená, takže jsme se nemohli moc orientovat, ale cca za půl hodinku jsme dojeli na nádraží. Docela velké a moderní. Měli tu elektronický dotykový displej na vyhledávání vlakového spojení. Našli jsme si večerní vlak do Jekatěrinburku a zcela bez problémů si do něj koupili jízdenky (plackarta cca 350 R). Museli jsme už jen vyřešit problém s batohy, měli tu jen schránky na zavazadla, do kterých se naše batohy nemohly složit ani při nejlepší vůli, navíc všechny schránky byly zabrané. Naštěstí se to vyřešilo - pomočnica načálnika vakzála nám vzala batohy do zvláštní úschovy (2x60 R). Sedli jsme opět na autobus a vrátili se do města. Obchody už otvíraly, tak jsme si koupili nějaké pirohy k snídani. Začalo se pomalu vyjasňovat.
Došli jsme do Kremlu, největší zdejší atrakci. Zdejší pevnost - Kreml - byla první kamennou stavbou na Sibiři a dlouhou dobu se také odsud celé východní části Ruska vládlo. Až stavba Transsibiřské magistrály, která bohužel vede pár set kilometrů jižněji, vzala Tobolsku jeho výsadní postavení politického, kulturního a duchovního centra. Bohužel, svou návštěvou jsme se trefili do doby generální rekonstrukce této památky. Zvonice byla celá zahalena do dřevěného lešení, kopule chrámu sv. Sofie se už sice zlatě a modře blyštily, do interiéru se ale také nesmělo. Po zahradě chodili popi (nebo popové?), celý areál dnes spolu s přilehlými budovami slouží jako prestižní církevní gymnázium. Vyfotili jsme si chrám a zamířili k budově muzea, které mělo nabízet expozici o zdejším regionu. Další neúspěch. Na dveřích byl připíchnutý papír s ručně psaným vzkazem, že dne 2.9.2005 je z technických důvodů zavřeno. Tak aspoň fotka se sbírkou zdejších kanónů. Vyhnuli jsme se dvěma žebrajícím klukům a přesunuli se na hradby. Skvělý výhled na celé "dolní" staré město i na Irtyš. Jedna velká rovina. Z dolní části města dýchala historie, spousta dřevěných domů, paláců a kostelů. Napočítala jsem jich osm. Vrátili jsme se do Kremlu. Nějakou chvíli jsme seděli v parku před bývalou věznicí. O památky se tu starají, dokonce všude byly rusko-anglické nápisy. Ke Gostinnému dvoru přiléhal městský stadion, na kterém zdejší mládež právě absolvovala hodinu tělocviku. Jedna dívka běžela svůj okruh v džínsech a na podpatcích - asi se tu ze sportovního oblečení nestřílí.
Vyrazili jsme zpátky do města. Vyměnili jsme dalších 100 Euro, zvenčí obhlédli hotel Sibiř - také se rekonstruoval. Zašli jsme do zdejší galerie sloužící zároveň jako obchod s uměleckými předměty. Většina exponátů byla naprosto kýčovitá, ale pár věcí se nám líbilo. Koupili jsme si několik kostěných rybiček a jeden dřevěný amulet, který má nosit do domu peníze. Zaujala mě miniatura - dvě myšky na sýru. Dobře jsem si vybrala: jednak chrání domácnost (před povodní, požárem a zloději) a jednak je vyrobená z mamutoviny. Ještě pohlednice - nákup celkem asi za 150 R. A dokonce nám slečna poradila, kde je ve městě internet.
Koupili jsme ještě něco k obědu a najedli se v parku před místní Dumou. Měli jsme dost času, takže jsme se šli podívat do dolního města. Od Kremlu tam vedl krásný dlážděný průkop s branou bránící vstup. Hodně pěkných dřevěných domů, barevných, vyřezávaných, řada z nich se opravovala, což mě po zkušenosti s bouraným Salechardem příjemně překvapilo,. Procházkou jsme došli až k přístavu. Zrovna přistával přívoz z protějšího, asi průmyslovějšího, břehu. Předjela nás kolona svatebčanů.
Vystoupali jsme zpátky ke Kremlu, ještě nakoukli k uměleckému muzeu (dne 2.9.2005 z provozních důvodů zavřeno) a usoudili, že tímto máme návštěvu města odškrtnutou. Nasedli jsme na maršrutku a nechali si od cestujících poradit, kde je zastávka RUS. Bylo to v nové části města, uprostřed panelové zástavby, vedle hlavní pošty. Obešli jsme budovu pošty a našli internetové centrum, přístup asi za 30 R na hodinu. Poslali jsme e-maily domů, prohlédli si aktuální stránky z nepokojů v New Orleans po hurikánu Katrína a našli spojení z Jekatěrinburgu do Karpinsku. Autobusové, dle internetu tam železnice nevede. Našli jsme i nějaký popis trasy, který nám za pár rublů vytiskli.
Po asi hodině a půl na síti jsme se přesunuli na nádraží. Přebalit batohy, nasvačit se... Náš vlak měl jet v 17:30, ale měl zpoždění. Na nádraží se k nám přihlásil kluk, který s námi připlul ze Salechardu. Měl stejnou cestu jako my, dokonce pokračoval i do Karpinsku, ale jiným spojením. Docela tvrďák. Měl největší batoh, který jsem kdy viděla. Vydal se na dvouměsíční dovolenou úplně sám, na severu přešel 170 km z Jeleckého do Charpu za 10 dní, a teď se chystal na 250 km z Karpinska. Jinak nám hodně doporučoval navštívit Altaj, prý je to úplná pohádka („skazka“).
Se zpožděním přijel náš vlak, rozloučili jsme se a nastoupili. Ukázalo se, že nástupiště je plné stánků se sušenými a uzenými rybami. Škoda, že jsme si nevšimli, ryby my rádi... Naše lůžka byla ta nejhorší ve vlaku, hned vedle toalet. Rusové neznají slovo klika, resp. možná znají, ale nechápou jeho funkci, takže to byla dost hlučná noc.
|
|
|