| Trasa | Fotogalerie | Zprávy | Deníky |
Rusko 2005 – Deníky (Hanka) |  |
| Informace | Zajímavosti | Návštěvní kniha | Kontakt |
 |
 |
 |
Sobota 3.9.2005
19.den - Jekatěrinburg (Sverdlovsk)
V 3:30 moskevského, t.j. v 5:30 místního času jsme vystoupili v Jekatěrinburgu. Dali jsme si batohy do úschovny a v čekárně posnídali. Venku bylo neskutečně hnusně. Tma, mlha, pršelo, teplota kolem 10?C. Došli jsme na autobusové nádraží, které bylo naštěstí blízko vlakového a koupili jsme si lístky na večer, na bus v 18:05 do Karpinska (2x316 R).
Pak jsme šli do města. Veliká budova nádraží, kolem stalinistická výstavba, památník tankistům a monstrózní hotel Sverdlovsk. Jekatěrinburg je největší město na východ od Uralu, má 1,2 milionu obyvatel. Česko tu má dokonce konzulát. Po několika stech metrech se ulice Sverdlova přejmenovala na ulici Karla Liebknechta. Ráz výstavby ale zůstal zachován, jen se tu začalo objevovat víc čerstvě postavených výškových železobetonových staveb. Šli jsme kolem kina, kde byla upoutávka na komedii Čtyři z tanku a pes - zřejmě nějaká parodie. Stále ošklivo, smog, bez šance fotit.
Došli jsme na místo, kde do roku 1977 stával dům, v jehož sklepě bolševici vyvraždili carskou rodinu v čele s Nikolajem (Mikulášem) II. Musel to být masakr. Car a jeho rodina byli zastřeleni, a aby byla jejich likvidace definitivní, byly k dobití použity i bodáky. Původně měla těla Romanovců skončit v jakémsi blízkém dole, připraveném k zavalení. Odstřel se ale nepodařil a i další pokusy o odstranění jednotlivých těl nějak nevyšly, takže nakonec byla těla snesena na hromadu do jedné jámy a polita kyselinou. Ostatky byly pak dlouhé roky považovány za ztracené, což samozřejmě vyvolávalo dohady a přiživovalo historky o tom, že někdo z rodiny, nejčastěji se udávalo že dcera Anastázia nebo carevič Alexej, řádění bolševiků přežil. Až v roce 1991 byla těla objevena v blízkém okolí Jekatěrinburgu. Analýza DNA a porovnání dentistických záznamů potvrdila, že se opravdu jednalo o carskou rodinu a několik jejich sloužících. Nenašla se těla careviče Alexeje a jeho sestry Marie. Vědci a historici však předpokládají, že i oni dva skončili jako zbytek rodiny. V roce 1998 byly nalezené ostatky pohřbeny v Petrohradě, v katedrále sv. Petra a Pavla. Dům, kde došlo k vraždě, byl v roce 1977 z příkazu tehdejšího vládce města, Borise Jelcina, odstřelen. Před dvěma lety, v roce 2003 byla na jeho místě otevřena katedrála Spas na krovi, která je přístupná veřejnosti a která se rychle stala novým symbolem města.
Pokračovali jsme po ulici Karla Liebknechta dolů, minuli jsme několik muzeí, kin a divadel. Docela kulturní město, ten Jekatěrinburg. Divadelní sezona ale bohužel začínala až s polovinou září.
Zabočili jsme do ulice Lenina. Počasí se stále horšilo. Středovým parkem , kolem kterého vedly trasy tramvají, jsme došli k budově Uralské technické univerzity, k soše Jakova Svedrlova. To on nařídil odstranění carské rodiny, když se objevilo nebezpečí, že by Romanovci, žijící ve vyhnanství v Tobolsku, mohli padnout do rukou bílým. Sverdlov si za svůj čin vysloužil báječnou odměnu, v roce 1924 byl Jekatěrinburg přejmenován na Sverdlovsk. Jméno městu vydrželo až do počátku 90. let, kdy se v roce 1991 město opět vrátilo k názvu Jekatěrinburg. Nicméně - v železničních řádech tuto skutečnost neberou na vědomí, Jekatěrinburg neexistuje, jen Sverdlovsk. Stejně tak se jmenuje i okolní správní středisko - Sverdlovská oblast (možno zkontrolovat na jakékoliv ruské mapě).
Od sochy Jakova Sverdlova jsme se vrátili zpět do centra. Pár zajímavých budov, většinou označených tabulkou informující o revoluční a dělnické minulosti, event. o událostech velké vlastenecké války. Došli jsme až k Městskému rybníku, což je velké jezero v centru města, přehrazené malou přehradní hrází - prospektem Lenina. Z rybníka vytéká říčka Iset. Graffity pomalovaný monument v podobě velkého balvanu připomínal všechna dosavadní jména města. Stále bylo nevlídno, nám byla pěkná zima, nálada pod psa. Jakýsi zjevně přiopilý párek mladých Rusů si s námi chtěl konverzovat v angličtině. Nevybrali si dobře, rozhodli jsme se je ignorovat, což je překvapilo. Přece si nebudu v sedm ráno, ospalá, zmrzlá, naštvaná, ve 12 stupních Celsia, vyměňovat s někým adresy….
Naproti uprostřed náměstí stál samozřejmě Lenin. Kousek za ním pak na světelném reklamním panelu běžela Pocahontas. Divné město. Zahnuli jsme na pěší zónu a pak nás napadlo okouknout zdejší metro. V kolika městech v Evropě, pokud to nejsou hlavní města, mají podzemku? Za 7 rublů jsme si koupili žeton (s nápisem Metro Moskva) a zajásali nad turnikety ? la Nu pagadi. Když nehodíš žeton, sklapnou se před tebou dvířka. I vagony nám byly povědomě, inu Mytyšinskij mašinostroitělnyj závod. Na plánu metra se skvěly tři dlouhé trasy, ovšem při bližším zkoumání se ukázalo, že funguje jen jedna trasa, resp. jen její polovina. Druhá polovina byla ve výstavbě, zbylé dvě části metra byly v plánku označené jako „projektované“. Aspoň se Jekatěrinburci mají na co těšit. Dojeli jsme na konečnou - Náměstí kosmonautů, shlédli zdejší nástěnnou výzdobu střídanou s všudypřítomnou reklamou a vrátili se zpět do centra, tentokrát na stanici 8. května, kde je cirkus a druhé autobusové nádraží. Počasí se nezlepšovalo, tak jsme na nějaký čas zapadli do obřího nákupního centra „Kupec“, a prozkoumali zdejší audio-video oddělení. Měli tu opravdu všechno a velký výběr. Objevili jsme tu i mapy, po dlouhém zkoumání jsme si nakonec koupili mapu Sverdlovské oblasti. Dopřála jsem si i suvenýr - cédéčko s šansony o ruských gulazích ve formátu mp3.
S lepší náladou jsme se vraceli do centra a opět potkali družnou dvojici z rána. Malé město… Naštěstí už na družbu neměli náladu ani oni. Stavili jsme se na poště a koupili si Komsomolskou pravdu a strávili dlouhou dobu čekáním ve frontě na odeslání pohlednic domů. Efektivně tu tedy rozhodně nepracují. Je tu spousta okýnek, ale většinou se službami typu platba za telefon nebo výplata penzí. U dalších okýnek se prodává neuvěřitelný sortiment od šamponů a krémů po fotoalba a časopisy. Ovšem poslat dopis, to je horor. Neustále tu chodí lidé a ptají se, jestli jste ve frontě poslední a upozorňují Vás, že stojí za Vámi, jenže musí teď na chvíli pryč. Paní za okénkem pracují jak ve zpomaleném filmu. Když jsem asi po 20 minutách přišla na řadu, ukázalo se, že paní netuší, kolik by měla stát známka do České republiky. Po dlouhé poradě s kolegyní vypálila částku dvakrát vyšší, než byla ta, kterou jsem platila ve Vorkutě. Po návratu se samozřejmě ukázalo, že pohlednice z Vorkuty šla asi 4 dny, kdežto pohlednicím z Jekatěrinburgu trvalo doručení více než tři týdny… Zřejmě to vzali díky vyššímu poštovnému druhou stranou.
Řešili jsme, co s načatým dnem. Výstava voskových figurín, na jejíž poutače jsme naráželi po celém městě (Harry Potter, Shrek, postavy z Hvězdných válek stály na každém druhém nároží) nás nelákala, tak jsme zamířili do Fotografického muzea. Pěkný historický dům, v kase dokonce měli český Magazín Fotografie. V patře byla expozice o historii fotografování v Jekatěrinburgu - fotografie a aparáty prvních fotografů, fotky z předminulého století. Hlavním trhákem měla být pak výstava velkoformátových fotografií National Geografic, jenže tu stejnou jsme už před časem viděli v Praze. Svět je malý. I tak to ale byla příjemná zastávka.
Pokračovali jsme k chrámu Spas na krovi. Sobota je v Rusku dnem svateb a zdejší chrám je místem prvního fotografování nově oddaných párů. Svatební průmysl s sebou přináší i specifický druh podnikání: jeden mladík prodával šampaňské i se skleničkami, paní nabízela k focení ochočenou hrdličku. Všichni se uživí. Za tu chvíli, co jsme sledovali cvrkot, se tu vystřídalo asi 5 svateb. Nevěsta fotografovaná v zelené trávě, ženich s nevěstou u kříže, páreček u soch členů carské rodiny, společné foto s chrámem v pozadí. Pár párů jsme si vyfotili a zamířili na prohlídku kostela. Opět jsem se musela přestrojit za hastroše a navléknout si improvizovanou sukni a šátek. Chrám měl dvě patra, ve sklepě byly náhrobky jednotlivých členů carské rodiny, ale jen symbolické, pravé hroby jsou v Petrohradě. Ve výstavní síni byla pěkná výstava fotografií ruských pravoslavných chrámů od fotografa Vladimíra Asmirka. V patře, resp. na úrovni hlavního vchodu, byl pak samotný chrámový prostor, spousta ikon, cisterny se svěcenou vodou, svíčky na prodej, ženy líbající obrázky. Zajímavé.
Po zastávce v kostele jsme si udělali přestávku a v blízkosti divadla jsme posvačili. Průvodce tvrdil, že za domem naproti kostelu je pěkný park s rybníčkem. Brána byla zavřená na řetěz, ale spousta Rusů tam každou chvíli pronikala metodou "Můžeš i podlézt, ale hned se zase narovnej". Vzali jsme si z nich příklad. Opravdu tu byl hezký park s jezírkem a pseudoromantickou stavbičkou na ostrůvku uprostřed. Na břehu stála cedule „Buďte tak hodní a neházejte do vody odpadky“. Bohužel to nikdo nerespektoval, takže když jsme se chtěli podívat na altánek, museli jsme se odpadky skoro brodit. Kdy už se Rusové naučí používat odpadkové koše? Vždyť i jim samotným to přece musí být nepříjemné, spousta lidí tu kolem rybníka byla vyloženě „otdychať…“. Ven z parku už jsme se dostali bez problémů, brána na druhé straně parku byla otevřená.
Došli jsme zpátky na nádraží, počasí se už zlepšilo, dokonce zase svítilo slunce. Koupila jsem si čtvrtku melouna a v knihkupectví jsme pak rozšířili naši sbírku suvenýrů o ruské kalendáříky na rok 2006. Vyzvedli jsme z úschovny batohy a odebrali se na autobusové nádraží. Během čekání na autobus se dalo několikrát do deště, ale byly to jen krátké přeháňky. V 17:50 přijel autobus, nastoupili jsme a přesně podle jízdního řádu jsme v 18:05 vyjeli. Řidič ohlásil, že další zastávka bude za tři hodiny a pustil nám na videu nějaký detektivní seriál. V 18:07 mě začalo strašně bolet břicho… Začala jsem řešit, jak budu řidiče žádat, aby mi zastavil. Asi půl hodinu mi bylo všelijak, nadopovala jsem se Endiaronem, pak to naštěstí přešlo, takže jsem cestu přežila bez úhony. Přestávka byla za 2,5 hodiny u benzínové pumpy a nějakého nočního podniku, jediné místo, které mě zajímalo, byl záchod, který stál 15 rublů.
Po pauze jsme pokračovali v cestě. Netušili jsme, jak dlouho cesta do Karpinska potrvá, podle ne úplně jasných údajů v průvodci jsme usoudili, že to bude noční přejezd. Tak jsme se začali kolem desáté připravovat na noc v buse, Tomáš si šel sednout na volnou sedačku, já jsem si nafoukla polštář a hledala vhodnou polohu ke spaní. Video ale stále hrálo a všichni kolem se na mne divně dívali. Ale co, jsem už zvyklá… Kolem půl dvanácté se řidič začal cestujících ptát, kde chtějí vystoupit. Tomáš mi reprodukoval dobrou historku - nějaká paní cestující s malým klukem si nahněvala řidiče, protože neřekla, kde chce vystoupit a pak se rozčilovala, že řidič nezastavil na zastávce. I když jí pak zastavil, tak měla pořád nějaké řeči, až to řidiče naštvalo a obořil se na ní: „Všiml jsem si, že jste chlapečka krmila párky“. Tomáš čekal, že jí teď vyčte, jaký udělala v autobuse nepořádek, ale řidič pokračoval „Copak nevíte, že po takovém jídle se občas udělá špatně i dospělému - a vy tím krmíte dítě?!!“ Ten jí to dal, co? Paní už se na odpověď ani nezmohla… :-)
Kolem nás se to nějak vylidnilo a nakonec se řidič zeptal i nás, kde budeme vystupovat. „No přece v Karpinsku“, řekla jsem, „kdy tam budeme?“. „Už tu dávno jsme“, zněla odpověď… Bylo dvanáct hodin v noci a venku lilo… Co teď? Docela nás to zaskočilo. Začali jsme spěšně balit. Naštěstí mě napadlo zeptat se, jestli tu není ve městě nějaká gastinica. Hoši (řidič a jeho pomocník) se zasmáli, ale dohodli se, že nás tam tedy odvezou. Ještě jsme chvíli konverzovali na téma odkud jsme, jak to, že umíme rusky a že se máme jít zaregistrovat na OVIR, aby nás mohli jít hledat do hor, až se nevrátíme… V hotelu zrovna zamykali, když před ním náš autobus zastavil. Naštěstí řidič na slečnu recepční křikl, ať ještě počká, že budou mít ještě dva nocležníky. V danou chvíli bychom za pokoj asi zaplatili jakoukoliv cenu. Naštěstí to nebylo nutné. Slečna nám nejdříve nabídla pokoj za 1200 R s koupelnou, ale nakonec jsme se dohodli na pokoji bez koupelny za čtvrtinovou cenu 300 R. Ptala jsem se na počasí, prý dnes začalo pršet, a když tady začne pršet, tak prší dlouho… Pokoj byl docela dobrý, velký, s postelemi, gaučem a předsíní, WC na chodbě. Padli jsme na proleželé drátěnkové postele a upadli do bezvědomí - po dvou dnech v čisté posteli!
|
|
|