| Trasa | Fotogalerie | Zprávy | Deníky |
Rusko 2005 – Deníky (Hanka) |  |
| Informace | Zajímavosti | Návštěvní kniha | Kontakt |
 |
 |
 |
Neděle 4.9.2005
20. den - Karpinsk
Probudili jsme se kolem deváté hodiny, venku lilo a vypadalo to, že už nikdy nepřestane. Zvážili jsme naše možnosti a vyslovili se po ústup. V tomhle počasí nemají hory cenu. Byla jsem rozhodně pro. Posnídali jsme a šli obhlédnout situaci, protože zrovna přestalo na chvíli pršet.
Náš hotel jménem Ural byl na ulici Lenina (naproti je cedule s Leninovým portrétem, která tuto skutečnost osvědčuje). V centru u autobusového nádraží a u tržiště jsme byli za chvíli. Zjistili jsme, že do Permu se odsud nedostaneme a že budeme muset jet zpátky do Jekatěrinburgu. Tam byla ale nabídka docela široká, několik busů denně, takže jsme vše uvážili a zakoupili na příští den lístky na 7:30 ráno (jeden stál 297,50 R) - hory se nekonají.
Stavili jsme se na trhu, měli tu zeleninu, nějaké hadry a boty a ve vnitřní části za pultem masu, tedy na kusy rozsekaná dvě prasata. Koupili jsme si jen okurky a melouna a vrátili se zpět. Venku se opět dalo do deště, Tomáš usnul na gauči. Když se vzbudil, tak jsme lehce poobědvali, a protože se zase na chvíli vyčasilo, šli jsme si prohlédnout Karpinsk. Hornické město, asi 32 tisíc obyvatel. Bylo vidět, že lepší časy už má město za sebou. Byla tu spousta zděných domů, zjevně ale opuštěných. Jen sídliště bylo obydlené a plné lidí. Hlavní ulicí byl zřejmě Prospekt Mira, tvořený z větší části paneláky a sem tam obchody s potravinami a oblečením. Lidí docela dost, nakupovali, nebo se jen tak procházeli. Zašli jsme do borového hájku na zajímavý pomník hrdinům - hrdina ležel na zádech a opíraje se o lokty umíral… Na hlavním náměstí byla samozřejmě socha Lenina a pak ještě velký kulturní dům. Už asi měsíc se v něm nic kulturního neudálo a podle plakátků na skleněných dveřích se asi ani v nejbližší době dít nebude. Opustili jsme oblast paneláků a vešli do staré zástavby, tak z 30.let. Potřebovalo by to trochu té údržby, pak by to bylo příjemné místo. Navíc tu rostla spousta zeleně. Došli jsme zase na autobusák, koupili si pražená slunečnicová semínka a u památníku války (sloup s nápisem a obrněný vůz) jsme si sedli na sluníčko a louskali. Počasí v tuto chvíli vypadalo skvěle, že bychom to s tím ústupem uspěchali? Ale ne, už nastupuje podzim, počasí je nestálé a nemá cenu to pokoušet.
Cestou do hotelu jsme ještě zahnuli do parku, který se rozkládal na druhé straně ulice. Stála tu obrovská opuštěná budova, která vypadala jako sokolovna (tedy „sportivnyj zal“). Za parkem a přilehlými garážemi nás ohromil obrovský prostor, který se tu před námi objevil - zatopený uhelný důl i s výsypkami. No jo, vlastně, Karpinsk - město uhlí. Vždyť naproti hotelu stál památník v podobě bagrovací lžíce, která upozorňovala, že tu v letech 1911-1977 bylo vytěženo 300 milionů tun uhlí, a tahle lžíce vytáhla tu poslední tunu! No a s uhlím asi souvisela i elektrárna, která se rýsovala na obzoru…
Koupili jsme si ještě v krámku u hotelu nějaký čaj a jídlo a zbytek dne už jsme nevylezli, ostatně venku zase lilo. Přečetla jsem celé vydání Komsomolské pravdy pro Sverdlovskou oblast - to je teda plátek. Dočetla jsem se o lokálním politikovi, který se svými kolegy na své chatě natáčí pornografii („snimaet pornušku“), o tom, že Tatušky, tj. zpěvačky dívčí skupiny TATU, mají spoustu osobních problémů a jedna z nich, Lena, dokonce prožila na jaře se svým přítelem („svoim molodym čelovekom“) krizi. Z praktických informací stojí snad zaznamenat, že medvědy je na Urale možné střílet až do 31.10., nicméně že všechny povolenky stojící od 3000 R výše už jsou rozprodány.
Večer jsme důkladně přebalili svá zavazadla, nařídili na mobilu budíka (protože je na něm stále český čas, tak vstáváme ve 2 hodiny ráno) a šli spát.
|
|
|