| Trasa | Fotogalerie | Zprávy | Deníky |
Rusko 2005 – Deníky (Hanka) |  |
| Informace | Zajímavosti | Návštěvní kniha | Kontakt |
 |
 |
 |
Před odletem
Tak letos pojedeme opět do Ruska. Ostatně, proč ne? Je to krásná, zajímavá a rozlehlá země s velmi pohnutou historií, kterou nemáme šanci dokonale poznat ani do konce svých dní. Navíc rozumíme rusky, čímž se můžeme dostat více pod povrch. No a vědomí jisté historické spřízněnosti (byť třeba nechtěné) také láká... Ostatně v Rusku, resp. v bývalém Sovětském svazu, už jsme byli několikrát – v roce 1999 na severu, na poloostrově Kola a na Chibinách, v roce 2000 na Bajkale, v roce 2002 jsem procestovala baltské státy a Tomáš při cestě na Pik Lenina navštívil Kazachstán a Kyrgyzstán.
Když jsme na jaře cestu začali plánovat, chtěli jsme se zaměřit na místa spjatá s tou odvrácenější částí ruské historie – s Gulagy, se Stalinovými snahami přestěhovat celé národy atd. Onu oficiální historii SSSR (tj. zejména VŘSR, Velkou vlasteneckou válku nebo historii dobývání kosmu) přece jen známe dost podrobně, tu do nás naše někdejší socialistická společnost hustila celé mládí. Jenže Rusko, to je i ta druhá strana mince, o které se nikdy moc nemluvilo, ale přesto by se na ní nemělo zapomínat.
Začali jsme tedy studovat dostupné prameny – od Solženicyna k Anne Applebaumové přes různé vzpomínkové knihy československých občanů, kteří v sovětských pracovních táborech strávili dlouhé roky života. Docela nás to pohltilo, bylo to pěkně depresivní čtení. Posléze jsme nabyté informace konfrontovali s internetovými zdroji a postupně zjistili, že najít dnes (po 60-80 letech) nějaké pozůstatky této minulosti bude mimořádně těžké. Ruský stát se tímto údobím nikdy nechlubil, řadu památek z té doby nechal srovnat se zemí, zub času také dost zapracoval a k tomu se v posledních letech divokého kapitalismu přidaly i další zájmy (tak například železnice budovaná vězni na Jamalském poloostrově byla snesena a prodána do sběru). Jiné části Ruska, kde se zbytky Gulagů dosud vyskytují (Magadan, Kolyma) jsou zase těžko přístupné a vyžadují spoustu času a finančních prostředků. Nakonec jsme se rozhodli Dálný východ vynechat a zaměřit se na oblast Uralu a jeho okolí s tím, že pátrání po stopách minulosti spojíme s turistikou v této horské oblasti.
První plán tedy byl: přijet do Moskvy, přesunout se do Vorkuty, smutně proslulého kraje plného pracovních táborů, strávit nějaký čas v horách Polárního Uralu, navštívit asijskou část Ruska v oblasti Jamalského poloostrova, pokusit se najít zbytky železnice budované na severu a pak se vypravit z Vorkuty přes Archangelsk do Petrohradu a odsud domů. Plány jsme postupně upřesňovali podle toho, jaké jsme na internetu našli mapy a informace. Asi tři dny před odjezdem jsme našli stránku nějakého Němce, který putoval lodí z Omska až na sever k polárnímu kruhu do Salechardu. Fotky byly krásné a my jsme objevili možnost pravidelného lodního spojení na Obu a Irtyši. To nás zaujalo, den před odletem Tomáš volal do Omska do kanceláře lodní společnosti a podařilo se mu zamluvit lístky na trasu Salechard – Tobolsk s datem odplutí za 14 dní. Takže změna plánů – místo návratu přes Archangelsk se budeme vracet jižní cestou, zastavíme se ve městech této části Sibiře, navštívíme Střední Ural (Sverdlovská oblast, okolí Permu) a přes Moskvu se přesuneme do Petrohradu, odkud nám to letí domů.
|
|
|