| Trasa | Fotogalerie | Zprávy | Deníky |
Rusko 2005 – Deníky (Hanka) |  |
| Informace | Zajímavosti | Návštěvní kniha | Kontakt |
 |
 |
 |
Neděle 28.8.2005
13.den, plavba po Obu
Tak dnes se rozhodne, jestli odplujeme. Jsem z toho pěkně nervózní. Už brzkého rána se na pontonu začali hromadit lidé, naštěstí se ukázalo, že čekají na nějaké vznášedlo, které odplouvalo kolem desáté. Naše loď Rodina měla připlout až v jedenáct moskevského, tzn. v jednu hodinu místního času. Poflakovali jsme se po přístavu, Tomáš si vyměnil se staříkem adresu, náš zdejší ochránce a dárce suvenýrů se jmenuje Vladimír Michajlovič Koněv. Čím se blížila jedna hodina, tím jsme byli nervóznější. Už jsme měli sbaleno, vrátili jsme povlečení, z kajuty nás ale zatím nikdo nevykázal. Koněv se umyl a oblékl do svátečního, málem jsem ho nepoznala. S parníkem měl spojení vysílačkou, prý jedou na čas.
Rodina přistála přesně v jedenáct moskevského času. Hošíci z naší ubytovny si oblékli plovací vesty a hbitě loď přivázali ke břehu. Připlulo obrovské množství lidí, stejně velký dav na ně čekal na břehu. Muži s kyticemi čekající na své manželky a přítelkyně, celé rodiny připravené vyložit dovezený náklad. A bylo co vykládat. Snad každý cestující měl nejméně metrák zboží. Pytle brambor, nové pneumatiky, krabice se zeleninou a potravinami. Žasla jsem, co všechno lidi nejsou schopni lodí dovézt. Ale je to pochopitelné, do Salechardu nevede železnice ani silnice, jen lodní a letecká doprava. Je nutné to zboží nějak dopravit… Výstup z lodi byl pěkně organizovaný, dva plavčíci z lodě hlídali nástupní můstek, nejprve museli všichni vystoupit s jízdenkou v ruce a pak teprve začalo vynášení zavazadel. Rusové se strkali jak Číňani, plavčíci je ale pouštěli spořádaně po skupinkách. Tomáš si vyhlédl jednoho z lodních důstojníků a šel se zeptat po osudu naší rezervace. Důstojník poodešel a za chvíli se vrátil s tím, že ano, lístky jsou rezervované a že nás budou očekávat při nástupu. Nástup bude zahájen hodinu před odplutím, tj. ve dvě hodiny moskevského, ve 4 hodiny místního času. Dost se nám ulevilo. Tak my doopravdy odplujeme! :-)
Tomáš sledoval vykládání nákladu a já jsem šla nakoupit do obchodu „u Olji“, což byla samoobsluha kousek nad přístavem. Překvapivě tam měli skoro stejný výběr jako nahoře ve městě, přičemž ceny byly nižší. Nakoupila jsem hlavně jídlo a pití, kdo ví, jak to bude na lodi vypadat se zásobováním. V přístavu zatím pokračoval blázinec v podobě výstupu Salecharďanů z lodi. Zdálo se, že loď přivezla zásoby na zimu, bez kterých všichni zemřou, pokud je hned nevyloží, nenaloží do připravených vozů a neodvezou rychle pryč.
V půl čtvrté jsme opustili naši milou ubytovnu a zakotvili jsme s našimi batohy před vstupem na loď. Náš starý známý dědeček se živě bavil s osádkou a zařídil Tomášovi, aby mohl jít na loď koupit lístky v předstihu. Tomáš se za chvíli vrátil a třímal v ruce 2 jízdenky po 2011R a navíc ještě nějaké poukázky na povlečení. Hurá, jedeme! Nástupiště se začalo plnit, ale rozhodně tu nebylo tolik lidí, jako při přistání. Přesně ve čtyři začalo naloďování. Rozloučili jsme se s dědouškem - dal nám každému na cestu ještě dvě uzené a solené ryby a vyrazili jsme na loď. Už zvenčí jsme viděli, jak je to na lodi zařízeno, že jsou tam kajuty jako ve vlaku, s dvakrát dvěma palandami, oddělující příčkou a dalšími dvěma patrovými dvojlůžky, ze kterých vedly dveře na chodbu. Naše první třída ale byla jiná klasa. Velmi příjemná, až překvapivě. Kajuta pro dva, obložená dřevem, s umyvadlem, skříňkou, poličkami. Na stěnách historické reprodukce, okno stahované na kličku, dřevěné žaluzie, stmívající se lampičky. Každý detail včetně kování překvapivě dotažený. Úplně mě to okouzlilo, něco takového jsem v Rusku vůbec nečekala.
Uložili jsme si batohy a šli na palubu. Na loď proudili další a další lidé. Z palubního rozhlasu se v pravidelných intervalech ozývalo odpočítávání času do odplutí. Přesně podle jízdního řádu jsme se v pět hodin místního času odpoutali od pevniny a za zvuků vojenské dechovky z reproduktorů, za velkého mávání, výkřiků a loučení jsme odpluli. Bylo to úžasné. Ten řízný vojenský pochod. Mávali jsme starému pánovi na pevnině a říkali si, že sem asi už nepodíváme…. Stejně bychom to tu nepoznali, nad přístavem se bude zanedlouho tyčit čerstvě dokončený dřevěný kreml, staré město bude nahrazeno novostavbami… Ne ne, tohle vidět nechceme, jedině snad pomocí webkamery.
Usadili jsme se na přídi a sledovali vzdalující se město. Ještě jsme se ani ze slepého ramena nenapojili na samotný Ob a už nás přišla seřvat děžurná - kde jsme? Přece nám to povlečení nebude nosit na palubu! Ano, zpátky do reality. Tomáš šel pro povlečení. Dostalo se mu i poučení o možnostech sprchy (v určených hodinách, za 30 R), o umístění toalet, o zdejší restauraci atd. V mezidobí jsem si prošla loď. Patro 1. třídy obsahuje kromě kajut pasažérů (cca 15 dvoulůžkových prostor), ještě kajutu kapitána a restauraci cestujících první třídy. Ta ale bohužel nefungovala, neboť byla přeměněna na velkou zimní zahradu plnou květin. To se mi líbilo. Pak tu byly samozřejmě toalety, sprchy, kohoutek s pitnou vodou. Kolem celého patra se táhla paluba, na kterou ústila okna z našich kajut. Celá loď se po téhle palubě dala obejít. O patro níž byly umístěny kajuty 3.třídy, které jsme viděli už ze břehu - kajuty s patrovými postelemi pro 6-8 lidí. Takhle místa byla tuším za 750 R za lůžko. O patro níž pak byla ještě třída 3b, což byl společný otevřený prostor asi 35 lůžek, obdoba plackarty ve vlaku. Tady by se asi dalo taky v nouzi přežít. Druhou třídu loď neměla. Na dolní palubě byl pak bufet, ordinace zdravotní sestry a videosál, na jehož placenou produkci nás každou druhou hodinu lákal palubní rozhlas. Vše bylo krásně čisté a upravené. Z cedule na palubě jsme se dozvěděli, že loď vyrobili v roce 1956 v NDR, ve Warnemunde. Na to, že jí tedy bylo skoro 50 let, byla v obdivuhodném stavu. A posádka ji neustále udržovala, stále tu někdo zametal, vytíral a natíral….
Zbytek dne uplynul rychle. Procházeli jsme se po lodi, sledovali západ slunce i úžasné barvy, které nízké světlo vytvořilo na palubě. Bylo to super, vyfotila jsem spoustu snímků.
Šli jsme docela brzo spát, poté, co se nám povedlo utěsnit drnčící okno kusem papíru. V podvečer a jednou v noci jsme stavěli a nabírali další cestující. Jen mé střevní problémy neustávaly, musela jsem v noci několikrát velmi rychle opustit kajutu. Aspoň jsem si prohlédla to báječně hvězdné nebe nade mnou nerušené žádným světelným smogem. Břehy kolem Obu byly pusté, jen občas jsme minuli nějakou rybářskou loď.
|
|
|