| Trasa | Fotogalerie | Zprávy | Deníky |
Rusko 2005 – Deníky (Hanka) |  |
| Informace | Zajímavosti | Návštěvní kniha | Kontakt |
 |
 |
 |
Sobota 27.8.2005
12. den - Salechard
Na dnešek jsme si naplánovali výlet. Už doma jsme na internetu narazili na zajímavý článek, který se týkal železnice vedoucí kdysi ze Salechardu na západ do Igorky. Tuhle železnici za polárním kruhem stavěli za druhé světové války vězni v nelidských podmínkách, po smrti Stalina však práce utichly. Některé části dráhy byly na nějakou dobu zprovozněny, ale většina zůstala zapomenutá v tundře. V devadesátých letech se jedna ruská výprava vydala na expedici po kolejích. Fotky z tohohle výletu byly úžasné. Zbytky mostů visících přes řeky, podemleté kolejnice, zarostlé náspy. Chtěli jsme aspoň něco z toho najít. Na internetu jsme našli satelitní mapu, cosi jako zbytek železnice se rozeznat dalo. Komplikací ovšem bylo, že právě část kolejnic vedoucí ze Salechardu byla v 90.letech sejmuta a odvezena do šrotu. Uvidíme.
Ještě před odchodem na výlet jsme na lodi navázali přátelství s jedním ze zdejších trvalých obyvatel, staříkem, který měl zdejší říční přístav na povel. Když viděl, jak neustále něco fotíme, tak si přinesl chleba a začal krmit racky, aby nám je přilákal. Racky ale focení nebavilo. Tak jsem aspoň vyfotila staříka dohromady s Tomášem, což pána očividně potěšilo a přinesl nám dárek - vlaječku oslavující 150. výročí vzniku zdejšího říčního loďstva.
Prošli jsme celé město, protože cesta k železnici vedla stejným směrem, jako stálo naše předvčerejší improvizované tábořiště. Šli jsme po silnici a hledali odbočku vlevo, kterou jsme si našli na satelitní mapě. Frčící auta nás předjížděla, ale odbočit se nedalo. Byla to docela otrava, po asfaltu mezi podmáčenými loukami, naštěstí se alespoň občas vyskytl kolem cesty nějaký zábavný billboard či plakát upozorňující například na nebezpečí rozdělávání ohně v lesním porostu. Ušli jsme asi 6 km a stále žádná možnost opustit silnici. Jen jednou to vypadalo, že cesta vlevo povede k našemu vysněnému cíli, ale dorazili jsme jen k mafiánsky vyhlížejícímu komplexu uprostřed lesa, odkud nás rychle vykázali. Šli jsme ještě pár kilometrů, ale marně. Buď jsme to přešli, nebo z bývalé železnice opravdu nic nezbylo. Ještě tu byla možnost, že by železnice vedla na kopci, který se rýsoval na obzoru, ale stejně tak se tam zjevovaly i nějaké těžní věže, kde by nás, jak jsme usoudili, nejspíš asi zastřelili… Podél cesty bylo jinak docela živo, všude stála auta a Rusové se věnovali kempování a piknikování. Asi oblíbená sobotní zábava. Přizpůsobili jsme se zvyklostem a také posvačili. Poté jsme nastoupili cestu zpět. Tak tenhle výlet se moc nepovedl. Spočítali jsme, že jsme ušli asi 15 km a bez výsledku… Dost nás to unavilo. Do města jsme se vrátili jinou cestou a díky tomu jsme mohli vidět neuvěřitelnou změť plechových garáží s nápisem „Autogorod“, a tady si vyfotit billboard představující vizi města Salechardu jako města budoucnosti. No nazdar, tady to bude ještě mnohem barevnější, než jsme mysleli… Další super-postery pak zvaly muže do profesionální armády nebo propagovaly integraci národnostních menšin…. Úžasné. Není nad procházku městem. Zašli jsme opět na tržiště - pro rybu a rajčata, v obchodě jsme pak ještě nakoupili nějaké sladkosti a nápoje a nakonec jsme zcela vyčerpaní dorazili domů.
Přišel náš oblíbený stařík a donesl Tomášovi úplně příšerný obrázek jelenů na tvrdém kartonu. Tak to mu nezávidím. Obdarovali jsme staříka na oplátku cigaretami. Dali jsme si rybu a pak padli na postele a už si jen četli a psali deníky. Mám jakési žaludeční problémy, opovrhla jsem živočišným uhlím a vzala si zcela ekologický jíl s názvem Smecta. Dost hnusné, mnohem příšernější, než živočišně uhlí.
Tomáš uvařil k večeři bramborovou kaši se sardinkami, moc dobré to nebylo. V kajutě se nám začalo topit topení, nedalo se moc větrat a to vedro jsme moc snadno nesnášela. Udělalo se mi docela zle. Šli jsme se projít, abych přišla na čerstvý vzduch. Nad přístavem se buduje dřevěné opevnění a hned za palisádami dřevěná pevnost s názvem „Město umělců“. Zřejmě rekonstrukce původní podoby města z 16. století. Středověk se prostě pro turisty postaví… To se bude jednou Číňanům líbit… Sešli jsme na písečný břeh, všude tu kotvily lodě, některé z nich se pomalu měnily ve stádium vrak. Kromě budovaného skanzenu to v okolí přístavu vypadalo dost chudě, domky nalepené jeden na druhý, mezi tím obludný plynovod. Ale oni to tu všechno zbourají a přestavějí…
Udělalo se mi líp. Vrátili jsme se na loď. Dala jsem si sprchu a zbytek večera strávila s Annou Kareninou.
|
|
|